smrt blízkého člověka

Právě dnes se to stalo!! Ani na to nemůžu a nechci pomyslet.
Hlava mi vůbec neulehčuje moji bolest. Měla bych se tvářit neutrálně a dokonce vzpomínat na osobu, kterou už nikdy neuvidím?! Je to role , kterou mi osud přisoudil tohoto dne? Ale proč??
Všechna slova v hovorech ostatních mají jen jeden čas – proč je to právě minulý?? Skoro každá věta začíná slovem - byl.
Tohle slovo mě potápí hloub, než jsem zakotvila.
Chci křičet bolestí , ale nikdo to neslyší !!! Bolí to a jen tak nepřestane, ale nikdo to nevnímá!!????
Bolest, kterou cítí asi všichni kolem mě a dusí ji v sobě.
Já to nevydržím!! Problém je, že bolest duše nikdo nevidí, nevidí ani její šrámy, které nejdou plasticky odstranit.
Jen jediný lékař dokáže vyléčit mou bolest, ale jeho léčba trvá na mé poměry moc dlouho. Jeho jméno je Čas; to on rozhoduje kdo a kdy odejde z tohoto světa, ale také jedině On dokáže odstranit bolest, kterou způsobila jeho rozhodnutí.
Napadají mě různé otázky, ale odpovědí je mi jen nepříjemně hlasité ticho, které drásá moje smysly.
Duše i srdce pláče, křičí, ale hlava je nepříjemný optimista a nabízí nicotná pozitiva, jenž těžko uhasí oheň úzkosti a prázdnoty .
Snad náznak útěchy mohu vidět v posmrtném životě a úlevě od lidské společnosti.
Proč mám ale zrovna teď věřit v tak bláhové představy??
Odhazuji svou sobeckost a myslím i na ostatní. Mají v sobě asi stejnou nebo dokonce větší černou díru, kterou způsobila úzkost, vzpomínky a utrpení z představy, že už nikdy neuvidí svou drahou zesnulou bytost.
Bolest a láska – to je to , co nás v této chvíli spojuje.
Stejně nám nezbývá nic jiného, než se s tímto nelibým faktem vyrovnat.