Zpověď za hřbitovní zdí

Kam až se dá zajít, kde jsou hranice, které nepřekročíme, které nám říkají - dál už to nejde. Každý den se ujišťuji, že hranice jsou strašně relativní věc, že dokud nám nejde o velké věci, tak nepotřebujeme hranice pokořovat. Proč to či ono, zrovna teď nebo zítra? Otázky a odpovědi.
Proč jsi to neudělal před dvěma roky? Víš proč? Protože jsi to neměl za potřebí, nešlo ti o nic, kašlal jsi na to, dlabal, nechtěl to vidět - a teď? Teď se snažíš, říkáš pravdu, děláš vše pro to, aby to vypadalo, jak moc ti záleží na životě svém, ostatních, na tom všem, co jsi před dvěma roky přehlížel, nechtěl vidět, kašlal na to!
Najednou je to tvá věc, najednou je to tvůj život, najednou je to tvůj osud. Najednou je vše jiné, protože jsi smočil své rty v tom poháru plném vína, poznání. Je mi tě líto, nejsi jiný než já! Nejsi o nic lepší, ani horší, jsi jen pouhá loutka, kterou manipuluje tvůj vlastní osud! Kterému ses poddal.
Zklamal jsi mě - a přitom rozzářil jak nejjasnější hvězdu. Zrada zpívajícího hada. Otázka je ukryta v odpovědi, v té, která tíží na prsou jako velký kámen, náhrobní kámen; ty nejsi přítel, jen sup čekající na mršinu. Přítel by mnoho věcí udělal hned, ne, když vidí zisk. Bohužel JSEM JINÝ, to se Ty nikdy nedozvíš, nikdy nepoznáš, nikdy neuvidíš. Už nejsem loutka svého osudu!