Eutanázie

Eutanázie. To slovo mi zní kouzelně. Je jako pohlazení. Avšak význam má zcela jiný. Znamená smrt na vlastní žádost.

Těžko se mi o ní píše, protože kdo by se v mládí zabýval otázkami života a smrti? Zdá se mi, že celá naše společnost se nechce dotýkat problémů stáří, nemoci a smrti. Všichni jako by se báli o těchto tématech veřejně debatovat a přemýšlet o nich. Naopak, dnes je přece žádoucí, aby byli všichni mladí, úspěšní, krásní a zdraví. Nedivím se proto, že když lidé zestárnou, připadají si najednou opuštění a nepotřební. Pokud se tomu přidá ještě nemoc, může se stát, že si přejí zemřít a další život je pro ně utrpení.

Kdo ale může posoudit, do jaké míry a kdy je člověk schopen sám o sobě objektivně rozhodovat? Nejspíš nikdo nemůže a ani by nechtěl být takovým soudcem. Určitě je rozdíl v hodnocení životní situace mezi samotným trpícím člověkem a tím, kdo tuto situaci posuzuje zvnějšku.

Dokážu si představit, že pokud bych se trápila já sama nebo moji blízcí nesnesitelnými bolestmi bez naděje na zlepšení, asi bych volila cestu bez utrpení, cestu milosrdné smrti. To je ale pouze předpoklad. Nevím, jak bych se v konkrétní situaci opravdu zachovala. Rozhodně bych nedokázala aktivně někoho usmrtit, i kdyby proto existovaly sebelepší důvody. Asi je to z velké části otázka víry a přesvědčení každého z nás, jak k této věci přistupujeme. Najdou se zapálení zastánci eutanázie. Na druhé straně, ale, také nesmiřitelní odpůrci. Stěží se dá poznat, kdo z nich má pravdu.

O milosrdné smrti se začíná mluvit teprve nyní a je to zatím pouhý předmět debat. V převážné většině států na celém světe je smrt na vlastní žádost věc nezákonná, a proto ji nelze beztrestně provést.

Myslím si, že svobodný člověk by si měl o svém životě a smrti rozhodovat sám - i přes to, že to s sebou nese vysokou míru zodpovědnosti sám k sobě a ke svým blízkým.