Zdraví nadevše

Škola. V ní sedávám pětkrát týdně průměrně 7 hodin denně. Ani dnešek není výjimkou. Momentálně se snažím pochopit jednu, pro mě ne moc důležitou, látku. V naší třídě je šero, přítmí, ve kterém jenom monitory počítačů se snaživě prodírají tím šerem, tou tmou a osvětlují naše obličeje, obličeje bez výrazu. Je ticho, máme zadanou práci. Ale já přece nemůžu dělat své povinnosti! Nemám na to náladu. Okna jsou zatažená a jen skrz pootevřenou větračku okna sem proudí svěží vzduch, vzduch plný síly, vzduch, který pro mě znamená všechno... sakra! Přivřu oči a nechám si svou hlavou proudit myšlenky, které se sem, do této hodiny, vůbec nehodí, nejsou o tématu... jsou jiné. Horší? Jak v čem...
Už aby zvonilo, pomyslím si a mrknu na displej svého pomláceného mobilu... no, mám ještě 15 minut. Skvělý! Pomyslím si ironicky. To je celá věčnost, povzdychnu si a rozhlédnu se nenápadně po třídě. Všichni poslušně plní zadaný úkol, jen já jsem opět myšlenkami jinde, pryč od této třídy, daleko od tématu dnešní hodiny. Sklouznu pohledem zpět na obrazovku, která se odráží v mých smutných očích. Ne, nejde to, já teď prostě nemůžu, promiňte. V duchu se omlouvám naší učitelce, která sedí přede mnou a cvaká do klávesnice.
Jak já bych chtěla pryč, utéct někam daleko, někam, kde není denní ruch města, kde na mě nebudou koukat obličeje ostatních, které si mě s nadhledem prohlížejí. Aspoň kdybych mohla koukat ven, pomyslím si a pomalu začínám proklínat šedivé žaluzie zakrývající výhled na smutně vzhlížející město v podzimních chladných dnech. Jak na těch oknech lpí!
Z mého přemýšlení mě vyruší houkačka. Houkání sanitky, které se dere skrz pootevřené okno k naším uším. Co se jen mohlo stát? Zatímco my tu sedíme ve škole a snažíme se naučit pár nových věcí do života, jak s oblibou říká jedna z našich učitelek, tam venku, tam za těmi nově vymalovanými zdmi, tam, ve větším prostoru, právě tam někdo potřebuje pomoc. Nepotřebuje do života znalosti, on potřebuje něco cennějšího, něco, co nikdo nedokáže vyrobit, ani pán tvorstva, člověk. Ten, pro koho ta sanitka jede, potřebuje něco důležitějšího – zdraví. Zdraví, to nejpřednější a nejdůležitější ze života jedince. Houkání sanitky se ztrácí v dálce, vyhasíná jako malý plamínek, který zbyl z velkého žáru. Tomu, kterému se právě snaží pomoci, snad bude dáno opět žít, vychutnat si ještě několika doušky tento svět, ať už se znalostmi či bez nich, na tom teď nezáleží. Hlavně záleží na víře a touze člověka žít.