Právo na život?

„Doktore, skončete to! Strašně to bolí! Nedá se to vydržet. Pomozte mi!“ ozývá se z nemocničního lůžka. Na něm leží starý muž napojený na mnohé resuscitační přístroje, nad postelí visí kapačky, pacient očividně trpí. „ Je mi líto, pane Dvořáku, nemůžu. Je to proti předpisům“, sebevědomě až chladně odpovídá lékař stojící u lůžka. Pacient se svíjí v křečích: „Prosím, pomozte mi, zastavte to trápení! Ukončete to!“, zoufale křičí, kašle, sípe umírající. „Ne, opravdu, nemůžu. Eutanázie je trestná.“ Neustále je odmítán. I přes úmornou bolest zná pokoj velmi dobře, ví, kde stojí který přístroj. Stačí jedno svalové vypětí, dobře mířený pohyb a bude mu dobře, všechno skončí. Už je rozhodnutý, nemá co ztratit. Na chvíli se uklidní, přestane vnímat bolest. Uvědomí si svou pravou paži, soustředí se. Jeden okamžik. Jediný bleskový švih rukou. Údiv a zděšení na tváři lékaře. Řídící jednotka zapípá. Pacient spokojeně oddychne, z přístroje vychází stálé dlouhé pípnutí. Následuje věčné ticho.

Podobné situace by se nemusely stávat, kdyby byla zlegalizována eutanázie (řecky dobrá smrt). Jedná se o ukončení života pacienta, nemocného smrtelnou, nevyléčitelnou chorobou. Je možno ji provést buď odpojením od přístrojů, zastavením léčby, nebo naopak razantním zvýšením dávky léků, popřípadě přímým podáním smrtelného preparátu.

Legální je eutanázie pouze v Nizozemí, Švýcarsku a Belgii, ale ještě do konce září letošního roku byla ve švýcarském Forchu otevřena klinika Dignitas, která za poplatek ukončovala životy cizincům, mezi nimi i dvěma Čechům. V České republice je eutanázie právně hodnocena jako účast na sebevraždě.

Jak už bylo nastíněno v úvodní scéně, eutanázie by mohla být volbou pro pacienty, kteří trpí nevyléčitelnou nemocí a úmornými bolestmi. Pokud už jim není pomoci a jediným řešením je neustálé podávání morfia a utišujících léků, popřípadě uvedení do umělého kómatu. Země, v nichž je eutanázie povolená, mají velmi přísná kritéria, např. opravdu nezlepšitelný stav, prokazatelně úmorná bolest a samovůle pacienta, prokázaná buď podpisem, popřípadě vlastním odpojením od přístrojů, čí spolknutím smrtící látky.

I pokud by byl pacient již v kómatu, musel by o eutanázii rozhodnout sám. Podle mého názoru by ale v praxi stačilo, aby o osudu svého nejbližšího rozhodla pacientova blízká rodina. Tady se už objevuje zásadní problém – zneužití! Často se stává, že potomci bohaté tety čekají až vydechne naposledy, ať už „ta vila má konečně dědice“. Zatím musejí takové hyeny čekat na samotné úmrtí, ale pokud jim k tomu poskytne zákon příležitost, budou moci o tetině smrti rozhodnout sami. Jak k tomu potom ta teta, která rozhodně ještě umřít nechce a věří, že má pořád naději na vyléčení, přijde? Pokud by nemohli rozhodnout přímo za ni, určitě by také docházelo k tomu, že by onu tetičku „přesvědčili“, že má neskutečné bolesti, a že ji smrt osvobodí. Zneužívání eutanázie by pak bylo čím dál častější.

Podle mého názoru je eutanázie přípustná pouze pro opravdu nevyléčitelné případy a jen při souhlasu pacienta, který by byl kontrolován vícekrát v časových odstupech, aby byl skutečně věrohodný. Eutanázii by měl provádět pouze lékař, popřípadě pacient za jeho dohledu a myslím si, že je také vhodná konzultace pacienta s nezávislým psychologem, aby se vyloučil uspěchaný vliv strachu z bolesti, aby bylo rozhodnutí jednoznačné a vyrovnané. Myslím si, že každý člověk by si měl o svém vlastním životě rozhodovat sám, nikoliv aby to za něj dělal někdo jiný, a pokud je pro něj nejlepší konec, pak by tu možnost mít měl. Musí si ale být svým rozhodnutím jistý, protože zvrátit jej už nelze.