A pára stoupala.....

Pára stoupá z vařícího čaje. Lehce stoupá výš a výš, má čas, má volnost, má nádech. Má to, co bych taky chtěla mít – věčnou volnost.
Místo toho jsem sama, zalezlá před ostatními a smutná. Vzpomínám a do očí se mi derou slzy, slzy smutku, slzy utrpení, slzy bolesti. Sedím před oknem, po pravici teplý čaj, přede mnou zamlžené okno. Smutný pohled z něj… Pára stoupá a venku prší. Sleduji ty průhledné dešťové kapky dopadající na krajinu zahalenou šedivým hábitem, sleduji kapky dopadající na místa, kde jsem vyrůstala. Hustý déšť jakoby smýval všechny mé vzpomínky. A já jen se slzami v očích přihlížím a loučím se s nimi, s tebou…. A pára stoupá, nechává mě tu zcela samotnou, jenom s mým srdcem, které se pod tíhou bolesti utápí a volá o pomoc.
Už se nemůžu dívat na tu zuboženou krajinu, na opadané stromy, na ušmudlané šedivé nebe, na zemi nasáklou deštěm. Obloha pláče a já s ní…Jako kdyby věděla, že tady, tady na zemi někdo trpí a ona je se mnou, trpí a pláče.
Kolik páry bude ještě stoupat a opouštět mě někam do míst, kde se jí líbí a hlavně pryč odsud, než zapomenu? Kolik vody dopadne ještě na zem, než mé srdce opustí nával bolu? Nepočítaně….