Eutanazie

Eutanazie. Když jsem slyšela ten pojem, zprvu mi nebylo jasné o co jde. Ale spolužačka mi vysvětlila, že se jedná o usmrcení nemocného člověka na jeho vlastní žádost, nebo ze soucitu. Zamrazilo mě. Nerada se bavím o takových tématech, jelikož nikdy nevím, co bych si v dané situaci počala, ale vždycky jsem zastávala názor, že každému člověku dala jeho život matka, ne on, tudíž nemá právo si jej brát, a to hlavně v situacích, kdy jsem se dovídala o zfetovaných sebevrazích a zamilovaných dívkách, které si řezaly žíly. Ačkoliv eutanazie je odlišný případ než teenagerovské pokusy o sebevraždu (samozřejmě z hrozně vážných důvodů), myslím, že má spíše více proti než pro.
Nemocný člověk s bolestmi, který předem ví, že jeho bitva o život je prohraná a on si toho už nestihne moc užít, se rozhodne raději zemřít, než aby snášel strasti způsobené svou nemocí, slzy příbuzných a přátel a mnohdy i otravné projevy soucitu a lítosti. Je pochopitelné, že to všechno chce skončit, jak ale může vědět, že si třeba byt‘ jen za jeden jediný den, který mu zbývá, neprožije ještě kousek štěstí?
Nevím, jaké je to z pohledu lékaře, pověřeného tímto břemenem, totiž píchnout nemocnému smrtící injekci. Jistě, je to jeho povinnost. Ale co když nechce? Vždyť on má životy zachraňovat, ne brát, i když na vyžádání.
Možná má k tomu jiný, neosobní přístup, prostě někomu vyhoví, co je na tom? Pro něj je ten člověk jen nemocný. V takovém případě ho určitě nenapadají výčitky či špatné pocity. Jde a udělá to.
Mohla by ale nastat situace, že by lékaři pod rukama ležel jeho příbuzný či kamarád. Co by dělal potom, když by koukal do skomírajících očích jemu tolik blízké osoby a měl před sebou tento úkol? Najednou by se z povinnosti stal pocit tíhy a smutku, a bylo by to o to těžší.

Já osobně bych ničeho takového schopná nebyla, a myslím, že ani kdybych byla na místě smrtelně nemocného člověka.