Nenávidím

Nenávidím tohle město, nenávidím tu samotu. Přesto mám obojí. Jsem v tomhle odporném městě a osaměle hledím do noci. Ti, jenž miluji, jsou pryč a nikdo jiný tu není. Nenávidím ten pocit z tohohle města. Jak se cítím nechtěná, nepotřebná, k ničemu. Koukám z okna a myslím na to, proč tady vlastně jsem. Nic neumím, nic neznám, nikdo mě nepotřebuje. Lásku rozdávám tam, kde ji nechtějí a pak se divím, že mám srdce popraskané a poškrábané.
Ten pocit prázdnoty a sebeznechucení mě nutí něco udělat. Ublížit si, poškrábat se, rozdrásat si kůži, ucítit bolest, abych věděla, že žiju. Zničit sama sebe. Proč tady být, když nejsem k ničemu. Nenávidím toho ďábla v mně. Nechci tady být, chci zpět - tam, kde mě milují. Už nechci dávat něco, co všichni odmítají. Pokaždé jsem slabší a slabší. Sedím sama a hledím do noci v děsivém městě. Nenávidím ho. Chci a pryč a nemůžu. Utírám si slzy a myslím na to, jestli se tohle někdy zlepší. Vím že ne, protože už to trvá tak dlouho. S očima plnýma slz uléhám a doufám, že jednou tohle proklaté město zmizí a já na něj zapomenu.