Stojí to za to

V rozervaném oblečení ležel na zemi, s kůží rozdrásanou od boku až ke krku, se srdcem probodnutým. Vykrvácená tělesná schránka, pokořená lidskou zradou, zradou jeho nejbližších. Ještě dýchal, přemýšlel, zamýšlel se. Oči měl otevřené, slzy z nich stékaly po jeho tváři, mísily se s krvavou kaluží tvořící se pod jeho tělem.
Rozkašlal se. Tělo se zatřáslo, z úst vyšla krev, potřísnila nízký strop. Dusil se. Nemohl se nadechnout; místnost ve které byl, se zmenšovala. Neměla okna, neměla dveře, nebylo úniku. Nebylo úniku zvenku. Jedinou nadějí pro něj bylo zvednout se.
Neměl na takové zvednutí chuť, stálo by ho spoustu sil. Spoustu sil, která by možná propadla vniveč, z ran by rázem vyteklo více krve, srdce by tlouklo ještě slaběji, slz by přibylo. Ale co kdyby to zkusil? Co kdyby se zkusil pomalu zvednout?
Podepřel se lokty. Sykl bolestí. Čelem se otřel o strop, chvíli vyčkával, jestli se stěna místnosti umoudří a pozvedne se. Pozvedla se. Nezáleželo na místnosti, ve které byl. Záleželo na něm.

Záleželo na něm, jestli se nechá pokořit světem okolo, jestli se nechá pokořit lidmi, kterým věřil. Na roztrhaném oblečení nezáleželo, rozedraná kůže se mohla zahojit, srdce zacelit a znovu tlouct. Byl zdravý, měl veškeré předpoklady k tomu, aby vstal, aby se zvedl a zkusil žít dál. Aby se nezalekl zmenšující se místnosti znamenající důvěru v život.

Opřel se o dlaně. Zakřičel. Nesměl se dívat do očí svému nejlepšímu příteli. Seděl naproti němu a usmíval se. Okolo ramen držel dívku, kterou rozervaný muž miloval. Smála se mu, jak se snaží dostat z kaluži vlastní krve, jak se snaží vytáhnout dýku ze svého srdce zabudnutou do jeho zad. Zakašlal, jeho nejlepší přítel a bývalá dívka si znechuceně otřeli obličeje. A zmizeli.

Klekl si. Jeho šéf – otec jeho bývalé dívky - se smál svým hlubokým smíchem na celou místnost, která se začala stále více a více zvětšovat. Mával před mužem výpovědí napsanou na lesklém papíře. O vteřinu později byl papír potřísněn krví.

Chtěl se opřít o zeď, ale žádná nebyla poblíž, nahmatal jen prázdno. Uvědomil si, že žádná zeď tady už není, nemá se o co podepřít, ale také se nemá o co zarazit. Musí sebrat poslední síly a postavit se na nohy.
S výkřikem vytrhl dýku ze svého těla.
Srdce se zacelilo, začalo znovu bít.
Kůže se začala stahovat do původní podoby. Za vteřinu, která znamenala týdny a měsíce, se stala opět celistvou, nezbyla na ní žádná jizva. To na srdci jizva byla, taková, která nešla smazat, ale i taková, která se nemohla dál roztáhnout, pokud jí to nedovolí.

Postavil se a zhluboka se nadechl. Už nestál v místnosti, stál uprostřed vzduchu, voňavého vzduchu světa, který nabízí strasti a radosti, štěstí i zármutek. Udělal první krok. Málem spadl, ale opravdu pouze málem. Šel dál.
Šel nahý, okolo něj chodili lidé, usmívali se na něj, kývali mu na pozdrav, podávali mu ruce.

Stál uprostřed davu lidí, které neznal. Náhle byl oblečený, usměvavý, ruce měl rozevřené, smál se nejhlasitěji ve svém dosavadním životě.
Lidí se začali rozestupovat.
Odhalili krvavou stopu, která se za mužem táhla, a která se za ním bude táhnout ještě nějaký čas. Za chvíli ale zmizí docela a muž jí bude znát jen v podobě vzpomínky. Vzpomínky, která mu bude připomínat, proč mělo cenu opět stát, proč mělo cenu přijít mezi neznámé usměvavé lidi.
Otřel si oči od slz štěstí, otočil se a šel životem dál.