Chceme být černí andělé nebo obchodníci se smrtí?

Chceme být černí andělé nebo obchodníci se smrtí?

Rok je nekonečné moře beznaděje, měsíc nekončící řeka a den neustále pramenící potůček melancholie. Setiny vteřiny se lítostně loučí a pomalinku nabývají kulatý tvar kapky. Ty kapky jsou tak černé, černé jako tuš, protože neudržely tu tíhu smutku a pocit sevření tam někde uvnitř a tou svou tíhou roztříštěného bytí a zlomené svojí vlastní hrdostí padají na tvrdý a chladný hrob z betonu.
Ty smaragdové kapky se tříští a zanechají jen zmatený a chaotický odraz jejich němé krásy. Ale i ten nejmenší a zapomenutý odlesk krásy žije, dech doplňuje temný a nestálý tlukot srdce, ale ten tlukot tak strašně bolí. A ta bolest nekonečného krutého bytí a polykání slz je hořčí než ta nejkrutější smrt.

Těžce nemocný člověk, který už jen leží na posteli s otlačeninami a trpí bolestmi, určitě má moře času na to, aby přemýšlel nad sebou samým a smířil se svým životem, který je už pro něj neúnosný a je ochoten to peklo, co prožívá, vyměnit za smrt. Určitě to je nesmírně velký nátlak na jeho psychiku, sám si uvědomit, že všechno už pominulo a že čeká jen na to poslední vysvobození - a posuďte sami, kdo z vás by tuhle představu vydržel.
V České republice se v 90. letech minulého století se odehrál případ, kdy lékař podal pacientce s chronickou depresí a neurózou smrtelnou dávku léků, kterými se poté sama usmrtila. Případ sledovali lékaři z Prahy. Od roku 1962 pacientka v té době už trpí neurózou, depresemi a sklony k závislostem a opakujícím se pokusům o sebevraždu. Deprese se stupňovaly a v roce 1993 vyvrcholily. Pacientka se pokusila o sebevraždu vypitím chloru, který ji však popálil. Rok poté následoval pokus o upálení. Žádná léčba nepomohla a její naději na zlepšení byly nulové. V roce 1994 v březnu vyslovila přání podstoupit eutanázii. Podle výpovědi psychiatra byla v době žádosti klidná, mluvila jasně, bez depresí.
V říjnu se za pomoci léků, které ji psychiatr předal, usmrtila. Soud shledal lékaře vinným, ale rozhodl se ho nestíhat, protože jednal v nouzi. Zamysleme se, jestli by někdo z nás chtěl takhle umírat... v neustále se zhoršující nemoci, kdy už nemáme nad sebou kontrolu a jediné naše přání je odejít z tohoto světa alespoň trochu důstojně. Každý by v tomto stavu byl už na pokraji svých sil a nikdo by si nezachoval zdravý rozum. Ten moment už člověk trpí jak poraněné zvíře.
Umírání je úděl každého z nás, je strašně těžké a tohle břímě si nese každý sám a každý umře sám, proto z etické a morální stránky by bylo soucitné v takovýchto případech eutanázii povolit. Můžeme se na to dívat z mnoha různých úhlů, třeba z oblasti filozofie nebo náboženství. Má člověk právo vzít si život? Máme slitování nad umírajícím zvířetem schouleným v křečích a jeho uspání považujeme za vysvobození. Nezaslouží si i lidé, kteří o to narozdíl od zvířete žádají, taky jen špetku solidarity a lidskosti?

Samozřejmě, že lidé jsou i toho názoru, taktéž i já, že i člověk může být v nemoci šťastný. V dnešní době může být v některých případech teorie a nesnesitelných bolestech trošku mylná, neboť mnohdy lze bolesti ulevit nasazením účinné terapie proti bolesti. Ale z daleko větší části záleží na psychické podpoře nemocného. Myslím, že mnoho zdravotníků by se mělo zamyslet nad svým lhostejným přístupem k pacientům, protože i ta nejmenší lidská vlídnost může nemocnému pomoci. Bezesporně největší podporu má člověk ve své rodině. Jako ji měl v životě, tak by ji měl mít i ve smrti... a nesmírný přínos musí mít i to, když je možné nemocného mít v domácí péči. Není to lehké, je to nesmírný psychický nátlak na obě strany, každá ztráta bolí, ale být poslední okamžiky svého života se svými blízkými je svým způsobem útěchou.
V těch nejhorších chvílích v životě se člověk chytá i těch nejmenších střípků naděje. Člověk, který žil a miloval svojí rodinu, svoje děti a vnoučata, bude žít v naději jejich náklonnosti a budoucnosti do poslední chvíle ve vzpomínkách na ně a pro ně. Proto chápu, že každá minuta - i ta poslední - může být krásná. Ztráta člověka bolí přesně takovou měrou, jakou jste ho milovali, a to je krásné na životě. Život je dar... a byl-li dlouhý a dobrý, je třeba smrt brát také jako dar.
Ale co když člověk, kterému se žádné lidské opory nedostává, rodinu nemá, či o něj nemá zájem? Nemá ani jeden jediný důvod nerozhodnout se pro eutanázii.
Eutanázie je velkou otázkou do budoucnosti. Představme si, že je eutanázie uzákoněna a to nejen v ČR, ale po celém světě. Pacient, který o ní opakovaně zažádá, splňuje všech sedm podmínek pro její vykonání, jeho přání je vykonáno, ať už bylo z jakéhokoliv důvodu. Bylo mu dáno vysvobození, které ukončilo jeho nesnesitelné utrpení a žádný lékař za to nemusí mít výčitky svědomí, stal se jen prostředníkem jeho výslovného přání.
Dar úlevné smrti na Zemi, velké černé království. Na smrt už nemusíme čekat, černý anděl v bílém plášti nás dovede do ráje. Eutanázie se může postupem času a jejím zaběhnutím stát běžnou součástí našeho života. A tím je podle mě pro nás tou největší hrozbou. Velkou nebezpečím do budoucnosti je určité zneužití eutanázie. Naše společnost není v dnešní době ideální a velkou její část tvoří egoističtí omezenci, kteří si ze všeho dokáží udělat velký business pro svůj prospěch.
Vražda je samozřejmě trestná, ale teď by se konečně naskytla možnost, jak si nešpinit ruce... a majetek svých starých příbuzných si zajistit vstupenkou do pekla, na kterou se nám svou krví samozřejmě za nějakou tu peněžní odměnu upíše černý anděl. Lidé byli schopni v minulosti nepochopitelných a krutých věcí, tak ani toto zneužití nemůže být nepravděpodobné. Chtěla by naše společnost tedy být obchodníky se smrtí? Nebo by zůstala jen milosrdně dávající doušek sladkého spánku a před smrtí si udržíme nějakou tu úctu.... Otázkou je, kde bude eutanázie začínat a kde končit? Nebude ji využívat stále více lidí? Nestane se vědecký pokrok naší záhubou ?