Proč

Proč ? Tahle otázka je hrozně jednoduchá - a přesto je nemyslitelně složité na ni odpovědět; nevím, proč si ji i přesto kladu pořád dokola, ptám se sama sebe na všechny věci, co jsem kdy udělala... i na ty, co jsem zbaběle odložila, proč jsem se narodila, proč zrovna mně bylo přiděleno to potěšení zrodit se a zemřít, prožít něco krásného, něco bolestného a něco neurčitého, co vlastně přijde potom? Temnota? Nebe? Neviditelnost? Nebo co?

Najednou se mě zmocnila obrovská touha zjistit, co mne čeká... a zjistit to hned, jako bych se toho už nemohla dočkat; jako malé dítě hledá dárky před vánocemi, já chci najít odpověď na své otázky... no a proč vlastně ne? Vždť i smrt musí mít nějaký smysl; otevírám tedy okno a sedám si na římsu.
Asi bude těžké všechno tohle opustit, všechno ztratit... nebo všechno nalézt - tak náhle, nečekaně, ale co mne tu drží? Snad maximálně ty, tvůj úsměv a tvoje milá slova; jsi jediný přítel, kterého jsem kdy měla - a doufám, že to tak zůstane, i když odejdu do jiného světa.
Pomalu se posouvám na okraj parapetu a stoupám si; 8. patro činžovního domu mi ještě nikdy nepřipadalo tak vysoko, vždycky jsem se na tu hloubku pode mnou dívala jinak, ale teď je to moje cesta, cesta, která mne dovede od všeho pryč, možná bude dlouhá, možná krátká, nevím, ale už to musím zkusit.

Vykročím jednou nohou dopředu a přenesu na ni celou svoji váhu; pomalu se přetočím ve vzduchu a rozpřáhnu ruce, teď mi víří havou tak moc myšlenek, že se nedokážu soustředit ani na jednu z nich - nerozloučila jsem se, promiň, nemohla jsem ....

Padám nekonečně dlouho, pomalu pluju chladným vzduchem a pomalu zapomínám na všechno, i na tebe ...