Velmi krátké úvahy (11.)

Když jsem byl mladší a s city na roztrhání (rozuměj v pubertě), byl jsem básník.

Já vám psal básně jak na běžícím pásu.

Ptáte se, jestli byly dobré?
No, to víte, že nebyly.

Ale byly od srdce.
Křičelo tak na všechny strany, že chce milovat a být milováno. Kdoví proč, ale většinou chtělo milovat toho, koho nemohlo.
Na druhou stranu, lépe se pak básnilo a hrzelo.

Postupem času přestalo tolik křičet a já přestal básně psát.
Věřte mi, můžete být rádi.

Nicméně sem tam, hlavně když si přečtu něco pěkného od vás, tak mě to, lidičky, popadne a už se ten básník zase hlásí o slovo.

Naštěstí pro vás ho většinou umlčím.

Ale sem tam to vážně musí ven.
Doufám, že mi prominete.
To ne já, to ten básník ve mně.
Nedá si to rozmluvit, pacholek jeden.

To já radši zůstávám v ústraní a tam se pokorně klaním před vašimi nádhernými slovy.