Co proti mně všichni máte?

Žádný člověk se nezavděčí všem, což je pravda. Lidi jsou různí a mají na vše kolem zcela odlišné, originální názory. Musím s tím souhlasit, protože to tak je. Samozřejmě jsem si vysnila svět, ve kterém se všichni tolerují, i když si nerozumí v ničem, ale o tom si můžu nechat zdát.

V dnešním světě je většina lidiček zaujatá proti těm odlišným, řídí se módou, jak praví jedno pravidlo: vrána k vráně sedá. Pro každého na tomto malém světě existuje spřízněná duše. Někdo má větší nebo menší štěstí najít si pravé přátele. Máme odlišné priority pro jejich hledání. Mně stačí k navázání přátelství jenom minimum. Nemusí to být někdo oblíbený a krásný, abych se přiživovala na jeho popularitě, stačí obyčejný človíček do nepohody, se kterým si budu mít o čem povídat a porozumíme si.

Stává se, že vás zaplaví kritiky ze stran přátel, rodiny, okolí. V čem je problém? Tuto otázku si zřejmě kladete. Změnila jsem se snad já... nebo oni? A proč vlastně ta kritika? Co jim vadí?

Osobně s tím mám docela problémy. Odjakživa jsem se něčím víceméně lišila nebo jsem se prostě pokaždé dostala do nevyhovující společnosti. Dnes si uvědomuji a stojím si za názorem, že je chyba na obou stranách. Vždyť nikdo není dokonalý a zřejmě si to plno z nás neuvědomí, když začne šít do druhého. Občas mám sklony k tomu do někoho rýpnout, když mi vyloženě něco vadí. Svůj názor sdělím většinou slušně a vysvětlím, proč mi to vadí.

Jenže ne každý uznává tato pravidla a pustí se do mě, vytkne snad i to, že jsem se narodila a zbude ze mě hromádka neštěstí. Všecko moc řeším, mám toho plnou hlavu a plné zuby. Chvíli mi trvá, než se nad něco úplně povznesu - a hlavně záleží také na tom, kdo tuto kritiku vypustil z úst. Od kamarádky to vždy bolí víc, než od člověka, který by vás nejraději smazal z povrchu zemského.

Vztahovačnost také není moc dobrá vlastnost a je mi bohužel vlastní. Vypěstovala jsem si od dětství. Nevidím v tom velkou záhadu. Jak bych to jenom vysvětlila? Když chodíte na základní školu, kde vám všichni vtloukají do hlavy, že se máte začít chovat normálně, být jako ostatní, nemáte moc přátel, nevíte, kde je hledat. Možná se moc lituji, ale tak jsem to cítila. Asi jsem se hodně odlišovala, děti mě trochu podceňovaly i kvůli oblékání. Byly moderní zvonové kalhoty, ale já žádné neměla, a nosila jsem „mrkváče“. Nebyla jsem žádná krasavice, kluci zájem nejevili a ostatní holky už měly kluka, pochopitelně jsem záviděla. Byla jsem ve všem pozadu, cítila jsem se sama méněcenná, a proto jsem na sebe často upozorňovala všelijakým způsobem. Děti mě kvůli tomu neměly rády, nedostala jsem prostor vyjádřit svoje názory, neuměla jsem si ho prodat. Vše jsem chytla za špatný konec a to se na mě podepsalo, proto ta vztahovačnost. Děti umí být pěkně zlé, sama jsem si zažila, jaké je být na pokraji. Hodně to zavinila i máma, která mi toho hodně zakazovala. Například se holit; takových narážek, co jsem si vyslechla ze strany spolužaček. Když na mě někdo vyjede, neuvědomím si, že může mít špatnou náladu, nevím, co se v něm odehrává, hned si myslím, že jsem zase něco udělala blbě já. Jsem na to prostě zvyklá. Doma mě zase kritizuje máma, že jsem líná a že bych měla zhubnout. To na sebevědomí bohužel nepřidá. Když argumentuji, ať se podívá na sebe, tak jí to vadí. Mně to snad nevadí? A nikdo se mě nezastane.

Dnes se ocitám na konci puberty a pokraji dospělosti. Mám své přátele, které mám ráda, jsem za ně vděčná. Uvědomuji si svoje hodnoty - nejsem méněcenná ani nenormální. Stále se odlišuji od většiny, ale jinak, než tomu bylo na základní škole. Užívám si své originality do sytosti, jenže všecko má svoje plusy a mínusy. Být „svá“ je strastiplná cesta, protože vás hodně lidí odsoudí, když se odlišujete. Samozřejmě, že to pak hodiny a hodiny řeším. Proč mi to dělají, když já téměř nikoho nekritizuji? Pravda, že když vidím nějakou téměř vychrtlou blonďatou slečnu v růžové sukýnce a kozačkách, pomyslím si: slepička. To samé i s milovníky hiphopu, kteří se honosí kalhotami s rozkrokem u kolen v ceně nejméně za dva tisíce, kšiltovce s rovným kšiltem a drsným výrazem v obličeji, jako by byl ten největší king. Ale to už je otázka vkusu, já radši máničky. Nechci nikoho škatulkovat, ale občas mi to nedá. Oni se snaží zapadnout do nějaké společenské skupiny, tak proč jim to nedopřát?

Díkybohu existují také lidi, kteří originalitu ocení. Měla jsem možnost volby. Mohla bych v sobě dusit svou extroverzi a chuť dělat vylomeniny, které normální osmnáctiletá slečna nedělá, vzdát se svých koníčků, přestat poslouchat hudbu, kterou mám ráda, přestat nosit oblečení, které jsem si zamilovala a začala se oblékat jako ostatní, kteří se nikam neřadí. Také se neřadím, jednou se obléknu do roztrhaných džín, pánského trika s rockovou skupinou a druhý den si vyrazím ve společenském.

Beru to jako formu protestu proti společnosti!