Omluva

Nechci být nemocná. Myslím dost jasná slova.
Není jednoduché s tím žít. Lžu svým kamarádům, že je všechno v pohodě. Ale není…
Snažím se před mamkou předstírat, že jsem v klidu, že věřím, že všechno dobře dopadne, že se uzdravím. Jenže tam někde vevnitř tuším, že to není tak docela pravda…
,,Výlety“ do nemocnice jsou skoro na denním pořádku. Snažím se si je užívat. Kdo ví, jak dlouho na to ještě budu mít…
Přetvářka je hrozná věc. Nemám ji ráda…
Ti zasvěcení si myslí, kdovíjak nejsem silná. Ale když jsem sama, představy o budoucnu jsou neúprosné. Ubíjejí mě…
Každou osamělou chvilku se hroutím. Jasně, asi jsem slaboch... Nebo mám prostě strach.
A co ty sny? Myslíte, že od toho mám pokoj ve spánku? Vůbec…
Skoro každou noc se mi zdá pořád dokola ten stejný sen. Je v něm rakev…

Chtěla bych Vám to říct. Nesnesla bych však Vaše lítostné pohledy. Pohledy plné soucitu. Pohledy ve kterých bych viděla, jak si každý myslí, že fakt umřu. Stačí, když se podívám do zrcadla…

Můžete to brát jako omluvu. Omluvu za to, že Vám nic neřeknu, dokud to na mě nebude poznat. Nebo když jednou nepřijdu do školy a Vy nebudete vědět, proč to…

Vím, že je to tak trošku sobecké. Ale věřte mi, je lepší, že to nevíte…