Všichni jednou odejdeme....

Cítím to, slyším, všude kolem to je.... často se o tom mluví, a přitom mi vůbec nedochází, že něco takového může postihnout i mě. SMRT!
Nedávno mi volala moje kamarádka z letního tábora, umřela jí babička. Bylo mi jí líto, nevěděla jsem, co říct, abych ji ještě víc nerozhodila. Nemám ráda ty otřepané věty: ,,Ona už byla stará, nakonec je dobře, že umřela, už se netrápí", tak jsem ji jen tak uklidnila, což by mně v takovéhle situaci určitě nepomohlo.
Proč to ale lidi dělají? Proč sami sobě nalhávají něco takového - že to spraví čas!? Přece ale nemůžeme nikdy zapomenout na člověka, kterého jsme měli rádi. Vždycky by pro něj mělo být místo v našem srdci.
Nedávno jsme se na tohle téma ve škole bavili. Přišly mi zajímavé otázky, které nám kladli v učebnici: přemýšlíte někdy o smrti? Jak byste chtěli zemřít? Věříte v posmrtný život?,...
Přiznávám, že mě to zarazilo. Docela často přemýšlím o smrti, ale nikdy bych o tom nechtěla takhle veřejně mluvit před třídou, jako jsme to měli dělat my (naštěstí jen podle zadání).
V učebnici byl taky napsaný příběh nějakého chlapce... Možná jsem přecitlivělá, ale nahrnuly se mi slzy do očí. Ne, že by mě až tak dojal nějaký ten smyšlený text (ve kterém se mi, mimochodem, vůbec nelíbilo, jakým stylem je napsaný), ale došlo mi, že smrt může postihnout i mě, moje kamarády... představila jsem si, jaké by to asi bylo bez mých nejbližších.
Už mi umřely prababičky, děda... byla jsem na jejich pohřbu, některé i viděla ležet v rakvi. Plakala jsem, protože jsem je měla ráda?? Dědu si skoro nepamatuji a prababičky jsem zase ani moc neznala. Slzy mi stékaly po tvářích i na pohřbu úplně neznámého člověka. Nevím proč.... stačila mi hudba a truchlící příbuzní... možná to je tou atmosférou, asi mi to stačí... Nemám ráda pohřby, co to je za rozloučení? Přijde mi to moc neosobní a například ke mně by to opravdu nešlo, k většině lidí, co znám.
Když si představím, že mi umře kamarád, hrozně trpím. S takovouto skutečností bych se asi nezvládla nikdy vyrovnat. Čas fakticky nespraví všechno! Ale i tak na to občas musím myslet, musím být připravená, že jednou odejdou... že už je nikdy neuvidím.
Když jsem jednou měla hodně velkou depku, přemýšlela jsem, že umřu. Já... jen sama... všechny že nechám tady. Teď už ale nechápu, jak jsem takhle vůbec mohla uvažovat. Nemohla bych opustit moje přátele, mou rodinu. Vím, jaký by to byl pro ně pocit, pro ty, co mě mají rádi. Nedokázala bych přijmout skutečnost, že pro mě bude někdo trpět. Jenom kvůli mé nevyrovnanosti. Jsem moc ráda, že mi to došlo takhle brzo. Nejspíš ještě nechápu tak docela, o čem život je, spoustou věcí si teprv projdu a určitě to nebude zrovna lehké... ale... stejně tu budu.... budu tu pro všechny, co mě budou potřebovat, neotočím se zády... jsem připravená svým přátelům pomáhat s jejich problémy, starostmi... JSEM TU JEN PRO VÁS...!.... až do konce...