Radosti a starosti života

Mezi mraky občas problesknou zlatavé paprsky slunce, jinak je obloha šedá. Kam až oko dohlédne, všude je to stejné… Občas vykoukne jiskřivá naděje, která nás láká, abychom se radovali, alespoň z něčeho, ale jinak je tu prázdno. Smutek. Zklamání. Bolest. Šedo.
Kdy má člověk z něčeho radost? Optimista vždycky, pesimista nikdy.
Jak se můžu radovat, když už předem tuším, že to stejně nedopadne??
Ano, jsem životem zklamaná. A jsem pesimistická. Většinou. Ale… stejně jako je pravda, že slunce zase vyjde, tak je i šance, že se budu mít z čeho radovat. Nebo ne? Nebo není v pravidlech života, že když někoho potkává pořád dokola bolest, zármutek, tak se mu to vynahradí i nějakým štěstím?? Nebo někdo za celý svůj život nepozná štěstí, radost?
Snažím se si všímat malých radostí, které mě denně potkávají, ale… stejně jako potkávám radosti, tak potkávám i starosti a strasti života. A těch je většinou víc.
Problémy na každém kroku. Kam se jen hnu, tam jsou problémy. Pomluvy, lži, závist, přetvářka, nenávist, nevšímavost, sobeckost…
Jsou tu problémy od toho, abychom měli co řešit? Abychom se nenudili?? Vážně bych chtěla mít jeden jediný klidný den, kdy bych nemusela něco řešit. Ale život je asi jedno velké řešení. Pořád se rozhodovat. Snažit se najít optimální řešení, aby se nikomu neublížilo.
Drobné radosti dokážu ocenit. Jsem moc ráda, když vysvitne slunce, lidé kolem mě se smějí, můžu se jít proběhnout a poslechnout si pěknou písničku. Ale ten pocit blažené spokojenosti zase rychle mizí, když mě někdo seřve, mračí se nebo je smutný. A nebo si mě nevšímá.
Myslím si, že největší radost v životě člověka je být milována a na oplátku milovat. Mít blízké přátelé, se kterými se můžu podělit o svoje starosti a radosti. A překvapivě je kolikrát těžší najít přátele, kteří se dokáží radovat se mnou. Upřímně a bez závisti.
Dneska už slunce zapadlo, ale zítra zas snad vysvitne znovu… stejně jako, že opravdoví přátelé zůstanou sami sebou a se mnou.