Morbidní myšlenky

Morbidní myšlenky
Mám morbidní myšlenky? Jo, to asi jo.
Když si myslim, jak je to na hřbitově úžasný, kreslím ho do svých obrázků, který jsou, mimochodem, plný mrtvol a smrti vůbec…
Když skoro každá procházka končí návštěvou tohoto místa.
Když mě uchvacuje číst náhrobní kameny, počítat, jak dlouhý měl kdo život…
Když o nich dokonce píšu básničky…
Chodím si ,,povídat“ na prababiččin hrob…
A na dušičky se hrozně těším?

Nebo jsem jenom poslední dobou přecitlivělá?
Je to kvůli mýmu podělanýmu zdraví? Nebo snad kvůli taťkovi?
Mám pocit, že i když je někdo mrtvej, potřebuje, aby si na něj někdo občas vzpomněl…
Bude i na mě někdo vzpomínat?
Bude si se mnou povídat a rozsvěcet na mým hrobu svíčky?
Kreslit můj náhrobek a počítat, že jsem si tady moc dlouho neužila…
Zůstanou moji kamarádi pořád mými kamarády, nebo po čase zapomenou? Věřím jim…

Taky jsem přemýšlela… Pokud jsou duchové, zůstanu tady?
Pokud si budu moci vybrat, tak na sto procent…
Budu dohlížet na svoje přátele… Aby se jim nic nestalo…
Aby nedopadli tak jako já…
Pokud ovšem budu mít tu moc…