Žít ve snech

Příběh, napsaný na stránkách sešitých lidskými vlasy, promlouvá jazykem dávno zapomenutých mučedníků, kteří naň psali krví, aby očistili duši ďábelskou. Stalo se tak posledního dne, kdy svět ovládly lži a intriky, lásku vystřídala nenávist a milování vraždy. Tehdy poprvé - a zřejmě naposledy - zaplakala socha svaté panny Marie, z jejíž očí skanuly slzy milosrdenství. Svět se však nezlepšil a dlouhověká nenávist trvá dosud. Bohužel, nikde není zapsáno, kdy to skončí, a pokud vůbec.
Zavřete oči a ponořte se do hlubin vlastní mysli, prozkoumejte hloubku svých emocí, vypněte starosti, které vás obklopují a sněte... Jistě už vidíte prozářenou tvář Vaší budoucnosti. Zlehka vyjděte svěží Zahradou života a přivoňte ke květům lásky. Jedině tehdy poznáte tu pravou lásku, která vás bude ctít až do konce vašeho života. Po tváři vás šimrají klasy obilí, které vám zároveň přinesou štěstí. Posbírejte jich pár do kapes a dalšího dne se promění ve zlato.
Neplatí to ovšem pro sobce a lakomce, pošetilce a nafoukance. Těm se místo zlata objeví v kapsách kusy bláta. Kdo oči otevře a znovu zavře, ten již nic nespatří. Řekněte však, chcete ponořeni ve snech dojít až na konec? Chcete spatřit svoji smrt, toužíte po tom vědět, jak zemřete a kolik nespravedlnosti vás ve vašem životě ještě potká? Netoužím po tom, a kdyby se mě někdo zeptal, jestli chci spatřit svou budoucnost, asi bych odpověděl ne. Poněvadž je realita krutá... raději chci žít ve falešných snech. I když v nich nebude ani zrnko pravdy, budou to přece jenom moje sny, a ty mi nikdo nevezme...