Život..

Život...

K čemu je? Na co? Stejně si ho nikdo neváží, neprožívá naplno, přemejšlí o něm jinak, než by měl. I já jsem myslela jeden čas na to, že ho nechci, že už nic nemá cenu.... prostě konec. Proč jsem to ale neudělala? Proč jsem se rozhodla dál trpět na tomhle světě, prožívat furt to samý dokola, poslouchat nadávky, urážky...?! Asi proto, že jsem si uvědomila, že je něco, co přebije tohle všechno.....(ha.... teď to vypadá, že začínám bejt sentimentální).... ale ne, je to tak.... teď nechci říkat, že LÁSKA je to nejmocnější a tak...... mně nepomohla.... mně přitížila...
Pomohlo mi kamarádství, i když nevím, jestli se o tom dá tak mluvit. Myslela jsem si, že jsem sama.... nemám nikoho, kdo by mi rozuměl, kdo by mi pomohl, když to potřebuju. Ale pak.... zjistila jsem, že to tak není. Stačilo se jen rozhlídnout... úplně blízko, okolo sebe. Viděla jsem hromadu lidí, se kterejma se normálně vůbec nebavim.... takoví, co s nima není moc zábava, ale je na ně spoleh.... Ti, kterejm můžu věřit, i když s nima nemluvím. To mi děsně pomohlo, i když se nic nezměnilo - pořád se s něma nebavím, ale vím, že v nich mám oporu...