Půlnoční ticho

Po nějaké době si opět potřebuji vypsat svoje myšlenky z hlavy. Je to pro mě hrozně osvobozující a zároveň zvláštní. Ten, kdo někdy seděl v noci na místě, které je obklopeno pouze přírodou a hlavně opravdovým tichem, asi ví, o čem teď mluvím. Je podivné, jak tohle půlnoční ticho člověka na jednu stranu nabíjí a na druhou stranu nutí přemýšlet o věcech, na které běžně nemá čas.
Pokaždé, když si najdu čas na psaní, slyším půlnoční ticho. Zní to divně? Asi ano, ale je tomu skutečně tak. Každý zápis do deníku znamená v mém životě zastavení, přestávku či příležitost sám sobě říct: "takhle ano" nebo taky "tak to ne". Nevím, čím to je, asi tímhle serverem, ale pokaždé si tohle bilancování vztáhnu na mezilidské vztahy a na lidi kolem mě vůbec. Říkám si: "Jak na tom jsem?" Musím říct, že poslední dobou nic moc. Začal jsem vztah, na jehož úplném začátku jsem viděl i jeho konec. Člověka asi hned napadá, proč do toho šel, atd. ... já však na některé otázky svého života neznám odpověď, přesněji řečeno - ani je nehledám, proč taky.
Poslední dobou mě opravdu naplňuje to, co dělám. Zabere to sice spoustu času, ale vidím na sobě pokrok, a to je velká motivace. Ještě větší motivací je vidět někoho, kdo na sobě dře mnohem víc. To je skutečně motor k nezaplacení. Škoda jen, že ten s odpuštěním "motor" poslední dobou nevídám častěji. Je to svým způsobem dost skličující pocit, který v sobě nosím, totiž vědět, kdo mi v životě chybí. Zároveň je to pro mě určitý druh výzvy, touhy nebo snad i cíle a člověk by měl mít cíle, aby věděl, kam v životě jde. Jak už jsem kdysi napsal: "Díky jednomu americkému bezdomovci se celý život budu snažit být ten nejlepší". Mám cíl a zároveň "motor", který mě žene dál a neskutečně motivuje. Hrozně rád bych vyjádřil dík za to všechno, ale vlastně není za co děkovat. Existence člověka se totiž objektivně nejeví jako důvod k poděkování, resp. nechci ze sebe dělat blázna na základě slov, která nejsou vyslovena. To, co člověk napíše, totiž vyjadřuje úplně něco jiného než to, co říká, byť se slova zdají stejnými býti. Už několikrát jsem se o tom přesvědčil.

Vím, kdo mi chybí a chybíš mi moc.
Škoda, že osud rozdává karty tak podivně.
Dobrou noc, J.