Trochu podzim, trochu život

Prý mám být silný, říkají všichni kolem mne, ale jak a kde vzít energii. Mám v sobě prázdno, obrovský prostor, který mne dusí. Všechno mne unavuje, stálé hledání, stálý boj s něčím, co se mi nechce ukázat a hraje si se mnou na schovávanou. Chci se schoulit do klubíčka, schovat se do něčeho měkkého a teplého, uniknout všemu, co mne trápí, vystoupit ze svého těla a vznést se nad krajinu a tiše plout, beze strachu, bez lží a nesmyslného štvaní.
Ráno se probudím a místo dalšího dne vidím jen šedou masu něčeho okoralého, do čeho nemám chuť se zakousnout. Stárnu a zralost nepřichází, jen tupý pocit prohry s ďábly a anděly tohoto světa. Had hledání proplazil se snad všemi kouty, po většinu času jen špínu, prach a hniloby zápach potkal. S kým promluvit, proč chtějí vidět jen mou světlou stranu mince, tu smutnou, černou, s nelibostí nesou?
Nedokážu pochopit duchovní svět, nerozumím mu a přitom mám zoufalou potřebu najít tu pravou podstatu žití. Ale kde je? Existuje vůbec? Stačí mé síly, intelekt k nalezení tohoto, pro mne stále bájného, cíle? Jak uvést myšlenkové pochody do souladu s realitou, kde najít pravdu? A co je vůbec pravda?
Vidím ji někde dole, utápějící se v žalu a smrti, nad ní se vznáší černá hmota lží, bezohledné krutosti, materie zlatých korun a bezbřehé hlouposti.
Těžko vyjádřit, co cítím a co hledám, podrážím si nohy svojí nevědomostí, nerozhodností a váháním. Ale snad je to jen opatrnost z předchozích zklamání. Nedokážu papouškovat názory jiných , když jen trochu se vkrádá stín pochyb a nevíry.
Trápí a sužuje nejen bolest ruky, co po pár řádcích umdlévá; oči přestávají vidět a mozek zastírá závoj únavy a vyčerpání. Žiji v nevýrazném, bezbarvém světě, mé smysly již nenachází čerstvou vůni upečeného chleba. Uzavírají se před záplavou prefabrikovaných výrobků made in global. Instantní svět myšlení, názorů, všeho od zrnka soli až po voskovou krásu rachitických žen.
Hledím ze svého oblíbeného výhledu ve starém lomu, napravo elektrárna chrlí své jedovaté obláčky, dole u rybníka tiše sedí poslední rybář, chalupáři se lopotí, snažíc se znovu vdechnout život rozpadlému stavení. Listí padá do žlutých a červených ohnivých barev, poslední růžové květy kartouzku září v zahnědlé trávě kolem mne v kontrastu se sluncem vybělenou opukou. Smutek se vkrádá do holých větví, suchých trav a má mysl jej nasává jak podzimní houba.

14.11.2007