VÝCHOD MÍJÍ ZÁPAD A ZÁPAD MÍJÍ VÝCHOD

Je to zvláštní, jak se život mění… Tak jako se otáčí naše Země, tečka ve vesmíru, tak stejně se otáčí naše myšlení, náš rozum, názory a pohled na svět! Když Zemi pozoruji, říkám si: „Otáčíme se dopředu nebo dozadu?“
Láska se mění v nenávist a přátelství v pomlouvání…l idé se mstí, hádají a nadávají si! Každý se žene za svým cílem, někdy reálným, někdy nereálným… A za vidinou svého cíle nevnímají, co se kolem nich děje. Východ míjí západ, západ míjí východ, a tak to je každý den. Tohle není krok lidstva dopředu! Ale dozadu!
Nikdo to ale nevidí... a všichni jdou, beží a závodí spokojeně dál. Každý má svůj život, který se jen málokdy slučuje s nějakým jiným. Když nastane den, kdy naší planetě začne ubírat další lidský život kyslík, jeho stvořitelka je velmi šťastná, ale proč vůbec? Vždyť tomu tvorečku dá jen ten základ, aby přežilo, ale většinu života nemá ponětí, co ten jeho tvoreček dělá, jak se chová, jaká je jeho povaha, s kým se kamarádí, nekamarádí, koho tajně miluje nebo kdy a s kým měl první polibek.
Ve chvíli, kdy ten tvoreček začne mít vlastní názory, se svou stvořitelkou se vzdalují a vzdalují, až do chvíle, kdy mají oba svůj vlastní život, svůj vlastní cíl a ambice... a v té chvíli nemají čas se věnovat jeden druhému. Žijí svým životem, ve kterém není pro toho druhého mnoho místa… Není v něm místo pro člověka, natož pro zvířata a rostliny, bez kterých bychom nepřežili.
Proč by se o ně měl taky někdo starat? Vždyť bez nich se dá také žít, ale nedá!… A tak jako se nedá žít bez rostlin a jiných živočichů, tak se nedá žít bez lásky, přátelství, prostě bez pocitu, že máte někoho rádi, že on vás má stejně rád jako vy. Navzájem si pomáháte, sdělujete příjemné i nepříjemné události a očekáváte podporu a pomoc. K životu je důležité zdraví, peníze nebo domov, ale pokud necítíte přátelství a lásku, tak život nemá smysl…
Otáčíme se tedy dopředu nebo dozadu? Život se stává stále hektičtější a my se při běhu za svými povinnostmi neotáčíme doprava ani doleva. Ve chvíli, kdy ale zakopneme a někdo blízký nám závažně onemocní, tak si uvědomíme, jak málo času jsme s tím člověkem prožili, a jak málo lásky jsme mu dali… je už pozdě! Čas se nedá vrátit, neumíme se otáčet zepředu dozadu, z východu na západ! Člověk je ale nepoučitelný, zvedne se a jde dál stejně zaneprázdněným životem, až do chvíle, kdy znovu zakopne...