Buďme jako malý princ

Před čtyřmi měsíci jsem si koupila knihu. Od první chvíle, kdy jsem ji uviděla ležet v regále malého knihkupectví vedle jiných knih s krásnými barevnými obálkami, jsem věděla, že ona je ta pravá, se kterou chci trávit každý den pár chvil před spaním. Žádná z těch knih ležících vedle ní mě nemohla svést svým pestrým vzhledem, autorem, který ji napsal, ani lákavou cenou. Ona mě přitahovala svým kouzlem. Přitahovala mě svou roztomilostí, ilustrací, kresbou malého chlapce na přední straně, svými velkými písmeny. Zamilovala jsem si ji na první pohled.
Hlavním hrdinou příběhu je malý princ. Chlapec se zlatými vlasy, dlouhým modrým pláštěm a čistou duší. V dnešní době se zdá tato postava jako pohádková. Ale proč tomu tak je? Proč na sebe lidé nejsou hodní? Proč se neradují z maličkostí? Každý den cestou do školy si na tohohle zvláštního chlapce z knihy vzpomenu, když vidím výraz ve tváři lidí spěchajících do práce. Co se jim asi honí v hlavě? „Dneska bude dlouhý den.“, „Snad to všechno stihnu udělat.“, „Po práci musím zajít nakoupit.“ Proč si všichni ti lidé neuvědomují, že je nádherný den, že zpívají ptáci? Nebo že krásně sněží, že vločky poletující kolem pouličních lamp svítí jako malinké hvězdičky? Lidé se každý den snaží najít něco, co by jim přinášelo jistotu, uspokojení a pocit štěstí. Přitom nikdo z nich neví, že své štěstí mají v srdci, stačí, kdyby se v tom spěchu zastavili a řekli si, jak je na světě krásně, i přes všechny ty starosti. Je přece skvělé, že můžeme pozorovat západ slunce, přivonět k barevným květinám, poslouchat ptačí symfonie, chodit po měkké trávě.
Malý princ, hrdina pohádky nejen pro děti, měl jednu lásku, svou květinu. Ta byla ovšem tak pyšná a namyšlená, že dovedla svého společníka, s nímž sdílela malou planetu, k pochybám o její lásce. Proto se malý princ rozhodl cestovat, aby si mohl uvědomit, zda ji má opravdu tak rád a zda i ona má ráda jeho. Při své zastávce na Zemi viděl zahradu plnou růží, krásnějších než byla jeho květina. Ale on si uvědomil, že i když není nejkrásnější a nemá tu nejlepší povahu, má ji rád, je to totiž jeho květina a pouze ona je pro něj ta jediná. Kdyby tak lidé dokázali ocenit lásku jiných lidí. Můžete mít rádi sad růží, ale vždy bude někde ta jediná, kterou budete milovat.
Než chlapec přistál na Zemi, podíval se také na jiné malé planetky. Na nich žily osoby ztělesňující určitou lidskou vlastnost. Hrdý král, zaneprázdněný byznysmen, stydlivý pijan nebo moudrý badatel. Každá postava mě vedla k zamyšlení o tom, jací jsme. Někdo je milý, hodný, někdo se ze sebe snaží dělat někoho jiného, někteří jsou lstiví, se zlozvyky, jiní nepříjemní, hrdí nebo drzí. Možná kdybychom někdy nebyli zlí a protivní, neměli bychom takovou radost z toho, že umíme být i hodní.
Díky této knize jsem si uvědomila, že bychom měli mít druhé lidi rádi takové, jací jsou, i s jejich špatnými vlastnostmi. Taky vím, že není možné žít jen tím, že se někdo stará o vás. Lásku musíme i dávat. A tak vás prosím, najděte osobu, kterou budete milovat, o kterou se budete starat, najděte svou květinu.