Zamyšlení o mně samotném

Poslední dobou se čím dál tím víc zamýšlím nad cítěním ke druhým, vyjadřovaní svých pocitů a hlavně láskou, která mi tak dlouho schází. Všichni lidé, se kterými se dostávám do úmyslného kontaktu, ve mně probouzejí vyšší zájem a chuť setrvávat s nimi mnohem déle, než je možné. Odloučení je pak doprovázeno pocitem osamění, což nedává logický smyl, přesto tento pocit mívám.
Ono samotné osamění je pro mě tou největší zhoubou, ve které se nejčastěji při smutných písních uchyluji. A proto jsem vděčen každému odvázání, které se naskytne a je v rámci mezí. Ať už jsou to zabijáci času, seriály nebo naprostý plevel, hry. Nakonec však dlouze stejně musím přemýšlet nad svým životem a uvědomovat si své chyby, své nedostatky a v neposlední řadě své tajné sny, které nebudou nikdy vyřčeny z důvodu strachu. Neboť by mohly rozvrátit některé vztahy, kterých si natolik cením. A ačkoliv někdy svým nemístným chováním dokáži nevybíravými gesty/slovy ublížit i nejbližším, v srdci k nim chovám ty nejbližší city, které nedokáži vyslovit. Má chladnokrevnost pak dokáže divy. Zastíní všechny vnitřní pocity a mé přetvařování vyzní opravdově. Někdy se v sobě sám nevyznám, co chci. A abych zbytečně nezabíral místo, chtěl bych na závěr napsat jen to, že cokoliv si o mě myslíte, jakýkoliv jsem a jakkoliv to může vypadat, je to jen půlka, neboť mám strach ze svých snů, mám strach je vykřičet do světa a zahodit tak jistotu, kterou třímám v rukou.