Střípky minulosti

Vzpomínky jsou na celý život... Patří k člověku stejně jako otisky prstů nebo barva očí. A i když člověk určité věci zapomíná, i když nechce, jsou i věci, na které nikdy nezapomene. Může se je snažit vytlačit, ale i tak existují způsoby, jak dávno zapomenuté věci opět vyvolat. Vzpomínat je lidské. Avšak není dobré ve vzpomínkách dlouho setrvávat. Minulost nelze oživit a nejde jí žít. Člověk musí jít vpřed. A vzpomínky za sebou táhnout jako stín. Vyrovnat se s nimi, pokud to jde. Akceptovat ty střípky minulosti a netrápit se kvůli nim. Co bylo, to bylo. Teď je teď. Neříkat si, co by bylo, kdyby... „Kdyby žába měla křídla, netahala by svoji těžkou prdel po zemi.“ Oprava a reklamace života nejde udělat. Život nelze jako kazetu přetočit a nahrát znovu.
Vzpomínky nám zůstanou. Ty nám nikdo nevezme. Nemůžeme je zahodit. Můžeme se postarat o to, aby se minulost neopakovala. Nebo s tím člověk nic neudělá?
Ve vzpomínkách hledám chyby, které jsem udělala. Abych se jich v budoucnu vyvarovala. Hledám šťastné okamžiky, něčím natolik jedinečné, že už nepůjdou zopakovat. V citlivějších chvilkách upadám do snění a říkám si, co by bylo, kdybych tenkrát udělala to a to jinak. Stejně jako jsou vzpomínky na minulost, tak můžou být sny a plány o budoucnosti.