Dospělost

Sedím u okna a koukám ven. Sněží. Jedna vločka, druhá, třetí... Mám rád zimu, sníh. Vždycky si přeji, aby vydržel co nejdéle. Bohužel to ale tak není. Bílá peřina pokaždé rychle sleze. Samozřejmě se také najdou lidé, kteří se mnou moji upřímnou radost ze sněhu nesdílí. Ti si zas přejí, aby co nejdříve zmizel, aby už bylo pozdní jaro nebo léto. A těmto lidem, narozdíl ode mě, připadá, že je zima nekonečná. Známe to všichni. Vnímání času je prostě relativní. Často se na něco těšíme a chceme, aby to už bylo tady, jindy se nám něco nelíbí a chceme, aby to už bylo pryč. Pořád se někam ženeme, sněhem, spadaným listím, nebo v žáru slunce - a než si to stačíme uvědomit, je za námi další rok. Ano, ač si to nikdo z nás nechce připouštět, stárneme. Z batolat se stávají školáci, ze školáků pracující, z pracujících důchodci.

Možná by bylo vhodnější, kdybych předchozí větu napsal jinak. Možná jsem měl napsat: z batolat se stávají školáci, ze školáků dospělí a z dospělých staří. Neudělal jsem to ale záměrně. Význam slova školák, pracující a důchodce chápe asi každý. Ale co znamená být dospělý? Co znamená být starý?

Podle zákonů získáváme jistá "dospělácká" práva a povinnosti již v patnácti letech. Oficiálně dospělými se pak stáváme v osmnácti. To je univerzální "kritérium dospělosti", které platí v našich končinách a, byť s malými odchylkami, v mnohých dalších vyspělých zemích. Nepochybuji o tom, že tyto věkové hranice jsou nastaveny správně. Problém dospělosti již diskutovali i jiní lidé, rozhodně mnohem vzdělanější než já a věkové hranice jistě určili na základě objektivních a racionálních faktů. Lidská psychika je nicméně věcí poměrně složitou, to mi jistě dáte za pravdu a tak tedy logicky vyvstává otázka, zda jsou nějaké univerzální hranice mezi dítětem a dospělým akceptovatelné. Někdo se vyvíjí rychle a je schopen dospělácky uvažovat už třeba v sedmnácti. Podíváme-li se o kus vedle, najdeme tu zase spoustu lidí, kterým může být klidně nad dvacet a jsou stále dětmi. Co je to za věc, která z nás dělá dospělé?

Někdo tvrdí, že "být dospělý" znamená přijmout odpovědnost za své činy, umět analyzovat nastalé situace, správně se rozhodovat. Já si ale nemyslím, že je to celá pravda. Podle mě je dospělost hlavně vnitřní pocit, stav, kdy se člověk přenese přes bariéru, kterou mezí ním a reálným světem vytvořilo sladké a bezstarostné dětství. Zboření této bariéry stojí každého spoustu energie, spoustu zvládnutých i nezvládnutých situací, spoustu slz i radosti. Stát se dospělým znamená dokázat se zamyslet, odříct si dost věcí, zahodit spoustu snů...

Nevím o životě nic, jen to, co mě dodnes sám naučil. A čím víc mě učí, tím víc mi připadá, že dospělost je něco jako rezignace na život, smíření se s předurčenou budoucností. Jako děti jsme měli každý spoustu snů. Postupem času jsme však zjistili, že mnoho z nich nelze naplnit a tak jsme je zahodili. Já jsem také měl spoustu snů. A pořád je mám. Ještě jsem žádný nezahodil. Nevím, čím to je, opravdu nevím, ale nemůžu se jich vzdát. Nevím nic, vůbec nic, snad jen kromě jedné jediné věci. Pokud "stát se dospělým" znamená zahodit sny, pokud "stát se dospělým" znamená rezignovat na život, pak já zůstanu navždy dítětem.