Vánoční dárky nehledám

Vánoce se kvapem blíží a kolem nás se pomalu, ale jistě, rozlévá ta pravá adventní nálada oznamující příchod Ježíška. U nás v rozhlase už začali dokonce hrát vánoční koledy a největší idylka je, když zrovna jdete po ulici a oni spustí. A i když budou měsíc hrát jen ty samé písničky, které se nám minulý, předminulý a další "minulé" roky ke konci děsně zprotivily, nejde to si nezanotovat společně s nakřáplým hlasem, který způsobila naše nedokonalá rozhlasová technika, to známé "Vánoce, Vánoce přicházejí ...". To je vám pak i líto, že se místo toho nakřáplého notování ozve známý hlas se zprávami, kvůli kterým to celé vlastně hraje. Má to prostě něco do sebe.
Jenže... čím častěji o Vánocích slyším, tím víc si uvědomuju, že bych měla začít shánět nějaké ty dárky. Ale nejhorší je, že vůbec nevím, co by to asi mělo být. Budu spoléhat, že něco v vykoumám přímo na nákupech, protože jestli ne... radši ani nedomýšlet. V tomto je docela nevýhoda, že bydlím na vesnici, kde se toho nedá moc sehnat a když už, tak z malého výběru za někdy až dvojnásobnou cenu. Někdy na začátku prosince vyjedu do města a doufám, že něco pořídím. Tak mi držte palce.
Jinak doma jsem už tak nějak "nadiktovala", co by se mi jakože líbilo, teď už jenom vědět, jestli se to správně uchytí. Mamka chtěla, abych jí to napsala, ale to není ono. "Ježíškovi" psát nebudu - a abych napsala lístek, jako kdyby se jelo na nákup, z toho je mi špatně.
To fakt není ono.
Moc dobře si pomatuju, jaké to bylo, když jsem byla menší. Možná proto, že každý rok to bylo obdobné. Na Ježíška jsem přestala věřit celkem brzo, ale i když jsem věděla, že rodiče ty dárky kupují, vůbec jsem neměla nutkání je hledat. To až éra školy ke mně přinesla zprávy, že se něco takového, jako je šmejdění skříní a všemožných úkrytů, kde by mohl být dárek, dělá. A stejně jsem se tím neřídila. Jen málo, nebo jsem na to vždycky doma zapomněla. Dneska už mě něco takového ani nenapadne, vždyť je to strašná blbost a ty, co to dělají, opravdu nechápu. Dokonce je mi strašně líto, když na nějaký ten utajený dárek přijdu. Člověku to zkazí náladu na hodně dlouho. Mně tedy jo! Jsem vděčná za každé překvapení, přímo o něj prosím. Moji rodiče, jak už jsem se zmínila, totiž nejsou příliš nápadití a jsou taky hodně zapomnětliví, takže když něco fakt neomíláte, je možné, že to vyšumí. A alespoň jedno by to chtělo. Miluju překvapení! A taky o tom jsou přece Vánoce, i když nejen.
Posledních pár let, asi tak tři roky, mám nutkání chtít opět zažívat ty krásný Vánoce plný očekávání a následného opravdického překvapení, jako když jsem byla malá. Nedávno mi taťka vyprávěl, jak to museli udělat, když mi jeden rok chtěli dát lední brusle. Dost jsem se u toho nasmála. A nutno dodat, že se jim to povedlo, překvapit mě. Dneska to je jiný. Naši už to berou, jako že jsme s bráchou velcí a hlavně, ať je to brzo za náma. To není přístup, ze kterého nějaká ta vánoční náladička vyplývá, vůbec. Ale víte, každý rok je ta šance a tento rok bez vyjímek. Třeba mě překvapí. Třeba to budou Vánoce, na které budu vzpomínat stejně jako na ty, když jsem byla malá. Moc bych si to přála.