Štěstí

Jednoho dne se Štěstí rozhodlo, že se podívá do světa, na ty své lidi. Copak dělají a zda si radosti dosyta užívají. A tak se sneslo mezi ovečky boží a počalo se rozhlížet. Tuze se mu tam líbilo, všechno, co vidělo, na něj dýchalo nadšením a zápalem, ale ouha... co je to?
Štěstí kouká, svým očím nechce uvěřit. Lidé tváří se jako kakabusové. Ani zmínku obyčejné až dětinské radosti tady nevidí. A tak si zklamaně sedá na kraj rušné a nevlídné vozovky a v jeho tváři se zrcadlí smutek.
Copak lidé už zapomněli na všechno, co jsem je učilo? Copak zapomněli na to, že jsem všude, i v té nejmenší věci, že radovat se z maličkostí je vlastně to nejkrásnější, co může být? Copak nevědí, že všechno na světě je důležié a cenné, že milovat znamená žít, ne milovat jen tak, ale opravdu. Milovat někoho tak, že byste svůj život vyměnili za jeho, že byste dali vše za to, abyste viděli jen jeden jeho úsměv. Proč si lidé všechno předem linkují? Vždyť nevázanost okamžiku je nádherná. Copak neví, že život se děje právě teď, v tuto vteřinu a ne příští týden?
Copak v nich nic nezůstalo?
Dívka povšimnouc si človíčka sedícího na kraji vozovky přichází a vlídně se usmívá.
Ach, povzdychne si Štěstí, že by přece jenom existovali ryzí lidé...
"Copak vám je?", ptá se dívka.
"Nic mi není, jen přemýšlím, co dělat teď mám.", povzdechlo si Štěstí.
"Přemýšlíte?", zasmála se dobrosrdečně dívka, "Křižovatka má vždycky tu nejkrásnější cestu nadosah ruky. Jen se nesmíte rozpakovat a udělat, co chcete, po čem toužíte, právě teď a tady."
"Ano, jistě.", usmálo se Štěstí vítězně, zvedlo se a počalo chodit po světě a učit lidi, že život je teď a ne zítra, že radovat se znamená využít každé minuty k tomu být štastný, a že láska je ta nekrásnější věc na světě, kterou si musí každý hýčkat.