ÚVAHA O SMRTI

Ohně hasnou, stromy trouchniví a lidé umírají. Zemřu. A jinak si nejsem jistej vůbec ničím.
Není to dávno, co jsem stál nad svým umírajícím prastrýcem. Ležel v potemnělé místnosti načichlé jeho rozkládajícími se vnitřními orgány a nebyl schopen se posadit, promluvit... Fascinovalo mě, jak bylo jeho mohutné tělo bezmocné a slabé a uvědomil jsem si sílu a nevyhnutelnost smrti.
Jsem vychován tím, že smrt není nic než oddělení duše od těla. Jenže dokáže existovat samotná duše? Jak vnímá? Jak vypadá? A jak se chová? Vzpomněl jsem si na jednu krátkou povídku, v níž se zárodky dvojčat v matčině břiše smiřovaly s tím, že až jim bude ustřihnuta pupeční šňůra, tak zemřou. Načež ale k svému velkému překvapení byly vytaženy z matčina lůna do jakéhosi úžasného světa! Třeba je smrt jakási magická pochva, jež se den za dnem otvírá a čísi ruce nás vytáhnou!... Třeba. A třeba taky ne. Každopádně ten okamžik je velmi krátký, mnohdy zanechávající dlouhé a hluboké stopy v srdcích pozůstalých.
Zemřu. Ale nějak mě to netrápí. Po celý život budu usilovat, abych našel vnitřní mír, lásku a štěstí. Chci svůj život naplnit. A proč? Protože pozemskej život je vzácnej. A proč je vzácnej? Protože netrvá věčně, pomíjí jako vášnivá láska, jako noc, jako mládí! Smrt dělá život vzácným a čas nás v její náruč neústupně tlačí a každej den je zázrak a každej člověk originál a každá smrt někoho rozpláče a pokud ne, pokud nebožtík neměl jedinýho přítele, tak aspoň déšť za něj uroní slzu…