Přesýpací hodiny

Občas, když vidím, jakými malichernostmi se někteří lidé v běžném životě zabývají, si říkám, jestli by se chovali stejně, kdyby přesně věděli, kolik času jim zbývá.
Určitě ne.
Představme si, že každý z nás nosí na šňůrce kolem krku maličké přesýpací hodiny. V některých je více písku, v některých méně. Stejně jako nikdo nežije věčně, i v těchto hodinách se všechen písek jednou přesype. Má je každý z nás, nelze je sundat, rozbít ani otočit.
I já je mám. Držím je v ruce a dívám se, jak drobná zrnka písku přepadávají do jejich spodní části. S každou drobnou částečkou písku mi utíkají minuty života. Proč tu jen tak sedím? Na to je život příliš krátký. A stále se zkracuje.
Jdu ven. Všichni lidé někam pospíchají. Každému z nich se na krku pohupují přesýpací hodiny. Vidím malou holčičku. V hodinách jí zbývá sotva pár zrníček. Ví o tom, neustále po nich ustrašeně pokukuje. Má strach. Schovávám svoje hodiny pod tričko. Stydím se, že mám žít déle než ona. Na autobusové zastávce potkávám starého muže. Drží přesýpací hodiny v ruce a vyděšeně sleduje poslední zrníčko písku, které v nich zbylo. Ví, že se blíží smrt, neví ale, kdy přijde. Každá následující minuta může být tou poslední. Nastupuji do autobusu a rozhlížím se. Je téměř plný. Postavím se vedle mladé maminky s kočárkem. Neustále do něj ustaraně nahlíží. Vím proč. V hodinách, které má děťátko kolem krku, je velmi málo písku. Bude žít deset let, víc ne. Maminka si smutně prohlíží své hodiny. Jsou skoro plné. Vím, na co myslí. Hrozně ráda by si je se svým miminkem vyměnila, ale ví, že to nejde. Život má každý z nás svůj.
V mých hodinách je písku hodně. Budu dlouho žít. Smrti se zatím bát nemusím, je daleko. Chodím do školy, mám spoustu zájmů. Můžu si to dovolit, vím, že to všechno nepřijde nazmar. Moje nejlepší kamarádka má v hodinách písku o něco méně než já. Ví, že odejde jako první. Obě nás to mrzí, a já se tiše děsím dne, kdy půjdu na pohřeb nejlepší kamarádce.

Každý z nás se s životem snaží nakládat tak, aby ani jedna jeho minuta nebyla zbytečná. Nikdy jsem se s nikým nepohádala, nečekám ve frontách, nedívám se na televizi, slovo nuda neznám. Když mám něco udělat, neodkládám to. Žiju svůj život tak, jak nejlépe to jde. A čas běží...
Je mi dvacet let. V mých hodinách je stále hodně písku. Úspěšně jsem odmaturovala, chystám se na vysokou školu. S přítelem jsme si báječně užili dovolenou na Kanárských ostrovech. I v jeho hodinách je hodně písku. Jsme šťastní. A čas běží...
Je mi čtyřicet let. V mých hodinách je přesně polovina písku nahoře, polovina dole. Jsem tedy v půlce života. Ta půlka, kterou mám za sebou, byla velmi krásná. Vystudovala jsem vysokou školu, vdala se, porodila dvě nádherné děti. Obě mají ve svých hodinách hodně písku. Chodíme společně na výlety, za kulturou, zkrátka si užívámě života. A čas běží...
Je mi šedesát let. V mých hodinách moc písku nezbývá, stále je ho tam však dostatek na to, abych věděla, že tu ještě pár let pobudu. Na svůj věk jsem aktivní, mám za sebou úžasnou dovolenou v horách. Stala se ze mně babička. S vnoučaty chodímě na procházky, užíváme si každou společně strávenou chvíli. A čas běží...
Je mi osmdesát let. V mých hodinách zbylo poslední zrníčko písku. Včera jsem byla na pohřbu ženě, se kterou jsme kdysi bývaly nejlepší kamarádky. Teď jsem na řadě já. Stojím na autobusové zastávce a pohledem hypnotizuji poslední zrníčko, které v mých hodinách zbylo. Stejně jako onen starý muž, kterého jsem tu kdysi potkala. Zrníčko balancuje na okraji otvoru, ne a ne spadnout. Život si už dávno neužívám. Jen čekám, až to poslední zrníčko sklouzne přes okraj a spadne dolů.

Jsou lidé, kteří takové hodiny skutečně mají. Uvnitř, v hlavě, v srdci.
Lidé smrtelně nemocní. Všechno začíná tím, že je ústy lékaře vyřknuta ona osudná věta:"Zbývá vám půl roku života." Člověk, jehož se to týká, je v šoku. Nemůže uvěřit tomu, že už za půl roku tu nebude. Pak přichází fáze, kdy se rozhodne si zbývající měsíce pořádně užít. Kašle na zbytečnosti, dělá jen to, co ho baví a co pro něj má smysl. Tráví čas s rodinou a s přáteli. Nic zbytečně neodkládá.
Jenže pak, za půl roku, to přijde. Každý večer usíná s myšlenkou, jestli se druhý den vůbec vzbudí, jestli tenhle den nebyl jeho posledním. Každé ráno se probouzí s tím, jestli se dožije večera. Radši s nikým nemluví, nic nedělá, jen čeká. A čeká. Čeká na smrt. To čekání je bolestné, vědomí, že každý nádech může být posledním, že každá další minuta je jen dalším krokem ke smrti, je trýznivé. Čím déle čeká, tím větší duševní muka prožívá. A až přijde smrt, uvítá ji slovy: "To ti to trvalo!"

Snad jen aby tato úvaha nepostrádala závěr, dodám: Nemá cenu čekat na smrt, radši se nechte překvapit jejím příchodem, pokud chcete něco z toho života mít.