...Spadl jsem tam...

Jsem si jist, už je to tak, spadl jsem tam
tam, do té nekonečné díry, kde není nic než kámen a stěny, vlhké a mrazící
snad někdo by mohl mi vysvětlit, kam zmizela ta cesta roubená duby a buky.
Snad jsem spadl to téhle díry a ani si toho nevšiml.
Bylo to tak rychlé, tak krátké a tak beznadějné
ty stěny tu jsou mnohem déle než já a vedou snad až do nebe, které odsud už vidět skoro není. Jen snad když slunce o poledni přijde mě sem pozdravit, aby mě uspokojilo na tu chvíli.
Ale čím víc čekám na tento okamžik, tím víc čekám na tento okamžik, tím víc se mi svírá srdce.
Zdá se, že není úniku a už jen budu čekat, až to všechno skončí nebo snad doufat, že vyjde jiné slunce, které mě odsud vytáhne k sobě na oblohu. Ale i přesto mi bude chybět to staré, které jsem měl tak rád, přestože mě nevytáhlo.
Pořád člověk sní, jaké by to bylo, kdyby tě to staré slunce vytáhlo a lítalo s tebou po obloze, koukalo na mraky.
Ale bohužel... Dnes už se nedějí zázraky. Chtít slunce, na to už dávno nemáš právo.