Něco

Spoustu bezesných nocí a hlavně otázek, na které není odpověď. Spoustu ztracených slz a také ledabyle vypuštěných vzlyků. Je to trápení, jenž nás ničí a také nám sílu dává. Sílu vstát a jít dál. Sílu zvednou se z té ,,zatracené,,postele a říct si, že ještě je naděje. Tohle není konec, tohle je začátek. Začátek ponaučení a nové víry. Člověk, ten děsivý tvor, musí jít dál. Musí nabrat sílu, kterou mu někdo tak bezohledně ukradl.
Sny... svět, ve kterém se cítíme nejlépe. Ať se nám zdají krásné sny nebo noční můry, v něčem se od života liší. Můžeme se z nich probudit. Můžeme otevřít oči, rozhlédnout se kolem sebe a říct si:,,Byl to jen sen."
Můžeme tam utéct od problémů, zapomenout na strasti a jen kroužit v prostorách, kam nikdo jiný nesmí. Jsou to místa, označená jen našimi kroky... a přesto pro nás tak neznámá. Nevíme o nich nic, ale víme o nich dost, abychom se do nich mohli znovu a znovu propadat.
Lidé jsou vlastně tak nedobří tvorové... tak málo inteligentní... tak málo užiteční... Využívají své ,,i tak malé,, schopnosti k samým špatným věcem. Ničí svět i ostatní lidi. Až za chvíli svět uvadne, bude to vina lidí. Lidé jsou zkáza, jejichž jed pomalu vstupuje do všeho, čeho se dotknou. Lidé jsou ty stvůry, o kterých se nám jako malým dětem zdá. Lidé jsou příšery, ze kterých máme strach. Bojíme se sami sebe!!