Mýtus stáří

Mýtus stáří

Nedávno jsem jel autobusem a za mnou seděly dvě starší paní. Jedna z nich mluvila o tom, že je již v důchodu, ale stále aktivně pracuje. Že má mnoho koníčků a její život je skvělý. Manžel je doma v důchodu a zajistí všechny domácí práce. A ta druhá paní se jí ptá, jak to vypadá s její nemocnou maminkou. Ale to víš, odpoví ta první, už jsme se nemohli o ni starat, tak jsme ji dali do domova důchodců. Představ si, že za ní chodím jedenkrát týdně. Trochu ji potěšit.

Kdesi jsem četl článek, který psala žena, jejíž stará maminka skončila v nemocnici po úrazu. I proti její vůli jí sestry na noc dávaly plínky. Přestože nepotřebovala prášky na spaní, byly jí každý večer vnuceny. Prý aby se jí lépe spalo. A prováděly další úkony, po kterých si stará dáma připadala ponížená a vůbec na obtíž.

Jindy jsem jel opět autobusem a slyším vyprávět mladé. Zase se na mě včera obořil jeden důchodce. Mladí sedí a staří aby stáli. Přitom byla volná skoro půlka autobusu. Je to normální, ptal se kluk svých kamarádů a ti jen kroutili hlavami a padlo pár nepublikovatelných poznámek na chování starých lidí.

Jací tedy vlastně jsou? Myslím, že naše generace odsunula stáří na vedlejší kolej. Myslím, že stáří je tabu, stejně jako bolest, umírání nebo smrt samotná. Každý chce být mladý, úspěšný a co nejvíce si užívat. Odpovědi mladých jsou známé:“To ať raději umřu ve čtyřiceti, než abych skončil jako chudák v osmdesáti někde v ústavu.“ Zamýšlel jsem se, proč tomu tak je. Odpověď je zřejmá – nechceme být staří a proto se ke všem, kteří staří jsou, stavíme odmítavě (protože stáří s sebou přináší často nemoci, bezmocnost, úzkost a umírání). A my nehceme zemřít!

Přesto jednou zemřeme. Jednou budeme staří, pokud se toho dožijeme. Každého z nás to čeká. A příprava na to by měla vypuknout již nyní. Měli bychom začít ve vlastních rodinách. Zamysleme se každý sám nad sebou. Zajdeme alespoň jednou týdně za svými prarodiči? Doneseme jim občas nějaký dárek? Vyslechneme si je, přestože mluví pořád to samé? Dokážeme jim naslouchat? Dokážeme se s nimi zasmát? Jestliže to neumíme ve vlastní rodině, pak se nemůžeme divit, že to nebudeme umět s jinými. A staří lidé nám budou takto připadat oškliví, seschlí a nepotřební.

Stačí se ale jen vrátit o pár desítek let zpátky. Stáří nebylo vždy synomem pro „nepotřebného člověka“. Američtí Indiáni měli stáří ve velké úctě. Starý člověk byl nositelem paměti celého kmene, jeho slovo mělo váhu, jeho rady byly vítané. Přesto, že se třeba nemohl pohybovat, špatně mluvil nebo byl nemocný, byl to nejvýznamnější muž celého kmene. A jeho smrt vždy všechny hluboce zasáhla. Jak je tomu dnes? Babička je nemocná, tak ji dáme do domova důchodců. Přece se o ni nebudeme starat. Což už si ani nevzpomínáme, že to byla ona, kdo nás vždy milovat, že nám dávala všechen svůj čas, že nás hlídala, že se s námi učila do školy, že nám pomáhala při hledání práce? Toto nám z paměti jaksi vypadlo!

I v dnešní době mohou být staří lidé potřební. Jejich životní zkušenosti nás obohacují. Dědečkové a babičky byli vždy těmi, kdo stmelovali celou rodinu. Dali nám celý svůj život. Vraťme jim to zpátky teď, když nás potřebují. To, že je navštívíme a promluvíme s nimi, neobohatí jen je, ale především nás. Protože dokážeme ukrojit kus svého času, který jsme mohli věnovat něčemu jinému, avšak neudělali jsme to! Pořád si stěžujeme, jaká je doba. Jistě, je taková, protože neumíme vracet to, co jsme dostali. Jen bereme, ale nic nedáváme. Přijímáme, avšak nerozdáváme.

Možná jsou nemocní, ubrblaní, stěžují si na zdravotní potíže, špatně vidí....Ale pořád jsou to naši dědečkové a naše babičky.