Pohled do očí bezdomovce

Když pohlédnu do očí bezdomovce, vidím v nich peklo. Peklo tak strašné a děsivé, že i peklo samo o sobě má hrůzu z těchto míst. Jsou to místa plná takové bolesti, která zabíjí i naději v našich duších, zabíjí anděly a vyvolává pouze nenávist. Když pohlédnu do očí bezdomovce, vidím v nich špínu a prach, který je nalepen na všem živém i mrtvém. Vzduch je nedýchatelný a plný kouře, ve kterém se bezmocně dusí i ti největší a nejmocnější králové světa. Nic není tak strašné, jako pohled do těch očí, které už jsou natolik plné krve, že nejsou schopné uronit ani slzu. A když už, tak je to slza smrti. Slza, která zničí a zahubí vše, co jí přijde do cesty. Zabíjí lidi, ničí duše, nahryzává smysl života i jeho cíl. Pohled do očí bezdomovce mě zanechal naprosto vyděšeným. Stojím teď nahý uprostřed prostorného náměstí, kde nejsou žádní lidé. Stojím uprostřed, třepu se zimou a chladem, ale možná se třepu více z té rány, kterou ve mně zanechal tento pohled. Pláču, krvácím, ale neumírám. Na světě neexistuje nic horšího, než pohled do očí bezdomovce. Prázdný pohled, ve kterém už vyhasla i ta poslední naděje, kde duše už je dávno pryč, kde zavládlo prázdno a ticho. Oči bezdomovce jsou zkázou a infekcí pro tento svět.