Posedlost

Podívala se na strop, kde se míhala světla aut a v očích se jí zaleskly slzy. Nechtěla plakat. Dotkla se zrcadla, ve kterém se vyjímala jí tak známá tvář. Znala ji, každou pihu, každou řasu... a přesto si nebyla úplně jistá. Vžila se do svého světa a přemýšlela nad ním. Nechtěla se cítit, nechtěla věřit. Přála si jen jednu jedinou jiskřičku. Stála si za ní, jako za ničím jiným.Večer ztratil róbu cizích zapomnění a ona jen tikavým pohledem vzhlížela do okna, za kterým se zmítaly známý světy. Byly poznaný a nepoznaný. Dokázala by se mu ještě podívat do očí? Cítila se jako vždycky, když se bála i vlastního stínu…

….“Pamatuju si každý okamžik, každé mrknutí, každou řasu, ale asi si nejdřív budu muset chtít vzpomenout. Mnozí lidé tam nechali kousek sebe, v těch chvílích, v těch řasách, ale víš, já tam nechala mnohem víc, než kdokoliv neobyčejný. Není nikdo, kdo by tu tíhu odnášel za nás, ale je něco, co nám vždycky podává ruku. Slyšíš ten tlukot? Cítíš tu vinu? Stačila mi jen chvíle na to, abych se všechno snažila znovu pochopit.
Byli jsme si blízko, jen natáhnout ruku nebo zamrkat řasami, ale jiný to prostě nebude. //Ale co když….MLČ!// Svět je až moc krásný na to, aby si v něm každý našel svoje místo. Asi jsem jen zapomněla na slova, věty, otazníky... a víš, asi je to chyba. Je chyba si to jednoduše uvědomit a největší chyba je věřit, že láska si nevybírá. Někdy nelze odpustit jen vyřčením pár hloupostí, ty se musí pochopit,víš? Myslím, že právě proto nikdo nemůže odnášet všechno za nás. Myslím, že právě proto mi už nikdy nepodáš ruku“… Byla tak šťastná... nedokázala se soustředit ani na písmena... co když se pletla? Co když viděla jen to, čemu tak zoufale chtěla věřit? A co když se fakt tak krásně usmál? Věřila mu úplně cokoliv... věřila by mu, i kdyby tisíckrát věděla, že lže, milovala by ho, i kdyby tisíckrát věděla, že ji nenávidí. Ten pocit... ten pocit! Byl tak krásný... Proč? Miluje ho zase? .......…

………Nejistými kroky k němu přikráčela a probodla ho pohledem, kterýmu prostě nedokázal odolat. „Proč mě nemáš ráda?“ zeptal se a odešel. Běžela za ním. Chtěla se omluvit, ale - za co se má omlouvat? Zůstala stát na prvním rohu a zamyslela se. Můžu mu říkat, že ho miluju, ale nikdy, nikdy, nikdy mu to prostě nedokážu slíbit... zašeptala do ticha a přehlušila tím všechny dosavadní strachy... až do doby, než jí večer zazvonil mobil... Do paměti včerejšků se jí vrývala slova, kterýma si sám sobě ubližoval. Ubližoval si jimi, protože ona sama jim věřila tak moc, že je nepotřebovala ani chápat. Možná jim někdy věřila až moc, a čím víc jim věřila, tím míň je byla schopna pochopit. Místo jeho obličeje viděla jen oči někoho jinýho. Lhala. Jo. A asi nejhorší je, že jí to bylo jedno. Nechtěla to... lidi prostě nemůžou mít všechno, i když pro to udělají maximum. Něco v životě se prostě ovlivnit nedá, víš?

„Vzpomněla jsem si na kamarádku, která se na mě prostě vykašlala. Vždycky mi byla určitým vzorem, ale nikdy bych nechtěla být jí, protože se svým komplexem až moc zaobírala... a nejhorší bylo, že kvůli tomu prostě zapomínala žít... a taky bych nechtěla být jí, už proto, že se prostě nedokážu vykašlat na kamarádku. A co když jsem nebyla kamarádka?...
…Taky na člověka, který mi hrozně moc pomáhá, a kdykoliv jí můžu cokoliv říct a prostě tak nějak vím, že pochopí i tu nejpitomější posedlost. A nebo se o to aspoň bude snažit. Každýmu v životě nemusíme pomoct, ale pokusit se o to můžem, ne? Je to tak skvělá osoba... vážím si jí už pro její povahu pro její rady a pro všechno, co ji dělá tak skvělou...
... a taky na kámošku, ze který si všichni dělaj srandu a mě prostě dochází, že já ji držím za křídla. Tak moc bych jí chtěla pomoct... Mám ji hrozně ráda už od školy, vždycky mě chápala a vypátrala každou moji lež. Vím, že pro ní jsem důležitá, a třeba to ví... a třeba ne, ale ona pro mě taky... moc...
... a ještě na osobu, se kterou máme naprosto stejnou povahu. To ona rozumí každé mojí myšlence... to ona rozumí mým slovům jako nikdo... to ona se dokáže zasmát úplně všemu... to ona je člověk, kterýmu věřím, to ona je osobnost, která mě fascinuje a třeba už pro to, jak je úžasná... a ona to ví...
... no a taky na kamarádku... “Lidé do našich životů přicházejí a odcházejí... někteří v nich chvíli pobudou a my už nikdy nebudem stejní“... vždycky jsme si hrozně rozuměly. Dokázala pochopit všechno... všechno, protože mi byla tak podobná... Všechno jsme dělaly spolu, i dobrý i špatný věci, a vždycky jsme se u toho strašně smály. Tuhle holku já měla dokonce jednu dobu nejradši. Měla skvělý nápady, který se s těma mýma doplňovaly a už jen pohledem jsem věděla, co přesně chce udělat. Začal školní rok a něco se pokazilo. Něco, co nás drželo pohromadě. Chvíli skvělé kámošky, chvíli jen spolužačky. Záleží mi na ní, ale těch hádek bylo tak moc, že ani nevím, jestli jí na mě... Proč se to tak pokazilo? Proč? Já... víš... nikdy, nikdy, nikdy na Tebe nezapomenu... i kdybych chtěla, protože pro mě jsi prostě čertem, kterýmu sice občas ty rohy spadnou, ale vždycky vím, že tam jsou, a kdykoliv Ti je můžu shodit... Vážím si Tě už za to, co bylo... ale nejen za to...

Nenávidím všechny pitomý reklamy a všechny ty sliby a slova, který obvykle říkaj, proč’s jim jenom věřila? Naivní motýl nelítá! Prober se a nepřemýšlej nad tím, co teoreticky jednou mohlo být, ale nad tím, co je teď. Za připitomělý pohledy a ještě pitomější úsměv se prostě neschováš! Teď si breč!B reč a uvědom si, co to pro tebe znamená. Stojí ti to aspoň za tu jednu debilní omluvu? Přestaň lhát a nehraj si na něco, na co nemáš! Byla to tvoje chyba! Jenom tvoje! Co si jako myslíš? Že to slova vyřeší za tebe?????? Chceš si i dál lhát? Seš snad slepá? Nevidíš, jak kvůli tobě ostatní trpí? Je ti to jedno? //Vypadni!!!// Tohle je ten důvod vytvořit si další posedlost?