Touha po informacích

Když jsem začínal s mikrofonem ve vedlejším pokoji, babička mi říkala, že se mi to jednou vymstí, že uslyším něco, co bych slyšet neměl a že to bude bolet. Já se smál. Svět je přeci o upřímnosti, neexistuje nic, co je lepší neslyšet.

***
Mikrofony, štěnice, dráty, antény... Kazety, gigabajty dat odposlechů, musel bys žít třikrát, abys všechno stíhal. Hodiny na internetu, stránky, co neexistují, informace, co skutečně měly počkat. Úsudky, při kterých mrazí, statistiky, v nichž život ztrácí smysl, teorie, co zboří svět...

Touha po informacích spaluje. Ničí, co se dá... a podporuje jenom sama sebe.

***
„Je dobré vědět víc, ale k tomu patří být schopen s informacemi dobře naložit a uvědomit si, co ve skutečnosti znamenají.“

Hltal jsem špionážní literaturu, snil jsem o tom. Teď si onen sen z dětství můžu splnit, jak je mi libo. Jen se nebát...

Hodiny v mrazu, za světla padesát metrů vzdálené pouliční lampy, i měsíc tehdy svítil víc, ale pracovní nadšení se překonat nedalo. Odpor, cívka, tranzistor, poslední nožku a pak... Pak mikrofon. Do garáže, odříznout desku, opět úspěch, miniaturizace se daří. Uklidit a do tepla domova, všechno se rosí, zase musím čekat... a času zoufale málo, proč jen se stmívá tak brzy... Zkouška, zasadíš baterie, zapneš rádio, šum, ladíš, najdeš ticho... A všechno, co řekneš uslyším... „Haló? Slyšíme se?“ Ozvalo se z radia to, co jsi právě řekl. Výhra, funguje to. Opět... Už ani radost pořádně nemáš, musí to fungovat, jiná možnost není.
... stejně šlo všechno na export...

Mimo zákon o 6,9 miliwattů, týden... jaké to je poprvé?
„Profesoři šlapali po signálu.“ „Ten rozlaďovací kondenzátor měl mít menší kapacitu...“ „Šum, zatracenej šum...“ „Jediný pozitivum, baterie vydržely...“
Šum a šepot, jedno jak druhé. „Slyšels něco, jo? Já nerozumím ani slovo...“

„Příště musíš být dokonalejší, bude to chtít strávit více času vývojem.“ Ono zkušenosti z praxe odposlechů se taky hodí do života, ne? „Nebo ne?...“ „No, kdybys neměl tak trošku výčitky něčeho, čemu se prej říká svědomí...“ Přeci jen to v pořádku není... No, ale tak, mně by to nevadilo...

Sakra proč tam bylo všude tolik lidí...
„Ne, já chci slyšet její hlas...“
„K čemu je ti čistý zvuk bez šumu, když neslyšíš nic? Aha, i kdybys tam stál, slyšel bys houby... Příště mysli.
Ale věř, byla ve škole, někde tam musí být její hlas, její kroky. Jen je neodlišíš...“
„Jako puberťák, že jo...“

Internetová komunikace, kilometry textu. Inu proč je nezálohovat, když to jde... „Bys je zálohoval, i kdyby to nešlo, co?“ „Nebuď vtipnej.“ „Ještěže nemáš kilometry nahrávek hovorů.“
Vždyť číst to, je o život, jak jsi jen mohl... Tak k čemu to je? „Z principu. Uchováváš minulost, jako by to bylo naposledy...“

Dráty končí u branky. Už rok... a půl... „Proč jsi tam ještě nenamontoval tu infrabránu?“ „A kde je ta kamera, co už dávno měla snímat chodník skrz větve toho krásného hustého, vysokého stromu? Chtěli ho porazit. Proč? „A z té borovice bude vánoční stromeček...?“ Ptal se. Jak? Jak tě to mohlo napadnout, bratře...? Ta tu bude stát déle než já, o to se postarám.

***
... polezeme na ni spolu...
... Vzpomínáš... ten lesík vyrostl rychleji než my...
... Jsi stejná jako ona, to snad nemůže být pravda...
... Už brzy... přijde den... a já zase prohraji... už to nedokážu... vzpomínáš... šlo to čím dál tím hůř... trvalo to čím dál tím déle, než jsme spolu začali mluvit... Ale teď...
... Jednou za rok; doprčic, už zase... čau... děkuju... ahoj...
...Vím, že tohle nebudeš číst... nebo vlastně nevím... nevím o tom už skoro nic... ... Ale jednou... Jednou, za dlouho, si vzpomeneme... bude to krásné... bylo to krásné, když jsme byli děti...

***
„Tak sakra, neodbočuj od tématu zase...“
„No jo pořád, jen jsem se zasnil trošinku.“
„Prej trošinku...“

Nejvyšší cíl. Myšlenky. Tam už nejsou meze. A tu anténu máš pořád ještě v garáži.
„Jak dostat čtverec dva krát dva metry otvorem sto deset na šedesát?“
Stejně to nebude fungovat. Ne, bude, musíš věřit. Víra znamená přežít. A pak už ti nic nebude klást meze.
„A co budeš dělat potom?“

Jdi za svým snem... čím bude náročnější, tím víc ti dá. Ale já se bojím. Bojím se toho nejhoršího...

...že to nebude fungovat.

Jenže... Ani myšlenky neříkají pravdu. Co je to vůbec pravda, když už bojuješ proti vlastním myšlenkám a nic s nimi neuděláš. Kdyby tě tak někdo četl... ty myšlenky... Kdyby tak někdo poslouchal... díval se...
Najít doma štěnici je taky můj sen. No, nebylo by to nádherné, dozvědět se, že se někdo zajímá?... Bylo, ale co ostatní? Byli by taky rádi? Obecně by to lidem vadilo... přirozeně... zásah do soukromí...

Nečiň jiným to, co nechceš, aby oni činili tobě. Nebo: Čiň všem to, co chceš, aby někdo činil tobě...

Ale ne vše, co udělá radost tobě, udělá radost jinému.

Babičku jsem tehdy neposlechl a dál sbíral informace, které mi nebyly určené a snad ani nevnímal ty, které mi určené byly. Ale asi to tak mělo být.
A ty informace maximálně tak dokáží zamotat hlavu, nic víc, člověk musí být tolerantní a přijmout věci tak, jak jsou.
Nebo něco udělat... Protože ne všechno je správně.