Můj budoucí partner

Zatím mohu jen tiše závidět těm párům, co se tak něžně objímají a s rukama spletenýma se procházejí třeba v parku. Párům, co bloudí nekonečnými uličkami, jen aby byli spolu. Nepatřím mezi ty, co střídají kluky jako ponožky, ale jednou bych určitě chtěla najít tu spřízněnou dušičku, které se říká "pravá láska!" Představuju si to asi tak, že na světě žije milión různých zlomených srdíček, ale vždycky jen dvě strany se dají spojit. Obě poloviny se hledají tak dlouho, než se najdou - a žádné překážky pro ně nejsou tak složité, aby se nedaly překonat.
A co by měl vlastně můj princ mít? Určitě srdíčko na pravém místě. To je moc důležité, ale zase to nesmí být takový hlupáček, který si nechá všechno líbit. V každém případě by měl za mnou stát a podržet mě i v těch nejhorších chvílích. Takových vlastností je. Myslím, že by mi bylo příjemně na vlnách romantika a snílka, co neustále žije ve světě svých myšlenek. Aspoň bychom měli něco společného. Jenže zpět do reality! Určitě bych nevydržela s cholerikem, kuřákem a opilcem. Nebo pít může, ale s mírou, protože čas se dá využít i jinak, než dlouhým vysedáváním po hospodách. Nemám určitou představu, jak by měl vypadat. Podle mě nezáleží jen na tom, jestli je to blonďák nebo brunet a jestli má modré nebo zelené oči. Záleží na tom, jaký je a jak si s ním budu rozumět. Jenže každý je jiný.
Kdybych aspoň mohla na chviličku nakouknout do budoucnosti. Poučit se z chyb a hned se vrátit. Protože někdy přemýšlím, jestli vůbec existuje ta druhá polovička, co ke mně patří. Mám ji hledat? Anebo radši čekat? Ať se vydám jakoukoliv cestou, bude to určitě ta správná, protože stále doufám, že na mě ten můj Romeo stejně někde čeká. Tak snad mě život nezklame.