Starší generace očima teenagera, aneb budeme taky takoví?

Určitě se vám už několikrát stalo, že jste si v duchu řekli: „Doufám, že tohle nikdy dělat nebudu!“, kdykoliv jste uvažovali nad chováním svých rodičů, prarodičů nebo starších lidí na ulici či v obchodě.
Jako každému teenagerovi se mi také nelíbí některé příkazy a zákazy mých rodičů. Jejich věčné: „Ukliď si!“ nebo „V devět budeš doma!“, ale už začínám chápat a vím, že jestli se i já jednou stanu rodičem, budu podobné věci dělat taky.
Tím, že mě rodiče nechtějí někam pouštět, dávají najevo svůj strach o mě, a to, že mě chtějí mít zase rychle na očích. Příkazy o pořádku, které jistě nikdo z nás nemiluje, mají taky něco do sebe. Jak jinak by nás rodiče donutili, abychom si konečně uklidili alespoň svůj pokoj?
Starší generace – věku mých prarodičů – nás dokáže občas taky pěkně vytočit. Vždyť oni žili v našem věku v úplně jiné době. Spoustu věcí nechápou a někteří ani nechtějí pochopit. Jsou ale i tací, kteří se snaží být hodně moderní a jít s dnešní dobou. Co je lepší? Dědeček, který má sice nejnovější typ mobilního telefonu, ale odmítá se s ním učit pracovat, nebo babička, která se snaží vcítit do našich problémů s kamarády a láskou? Jejich věčné vyprávění, že za jejich mládí nebyla televize, počítač a internet a oni si museli všechno vyhledávat v knížkách a zábavu vymýšlet sami, taky nemám ráda.
Časté téma jsou i historky z jejich mládí. I když jsme je slyšeli znova a znova, vyprávějí je pořád dokola. Vzpomínají na jména, která si už ani nemůžou pamatovat, ale nedají si pokoj, dokud si nevzpomenou. Co říkáte neustálému poučování a mentorování starších lidí? Klasické věty: „To by se za mých let stát nemohlo. Tohle já bych si nikdy nedovolil. Za mých mladých let to bylo úplně jinak.“ A podobně. Všem jistě dobře známé. Když se nás snaží poučovat rodiče, to ještě chápu, ale prarodiče by tohle dělat nemuseli. Asi mají pocit, že když jsou starší, mají ve všem pravdu a všechno zažili. Možná se nás snaží varovat před chybami, které kdysi dělali i oni. Ale my si stejně většinou nedáme říct, ten nos si musíme natlouct sami. Však chybami se člověk učí. Nejvíce vlastníma chybami. Oni nakonec nebyli jiní.
A co starší lidé, co potkáváme v obchodech, městské hromadné dopravě a na ulici? S těmi je taky někdy potíž. No řekněte, viděli jste už někdy důchodkyni, která o hůlčičce utíká ke dveřím autobusu na zastávce a pak se strašně dožaduje toho, sednout si, protože je stará a nemůže stát? Celkem normální jev. Stejně jako to, že důchodci jezdí v dopravních prostředcích nejraději ve špičce, kdy se do školy musí dostat studenti a pracující do zaměstnání. Naštěstí se mi v poslední době zdá, že se tohle už hodně omezuje. Jakoby důchodci konečně dostali v něčem rozum.
Představte si situaci nově otevřeného supermarketu. Obchod má poprvé otvírat například v osm hodin ráno, ale už od sedmi hodin před ním stojí zástupy důchodců čekajících na otevření. A najednou jim nevadí, že musí třeba i hodinu stát, aby dostali nějaký výrobek o dvě koruny levněji. Nesmyslné mi taky přijde jejich sledování slev a akcí. Chápu, že důchody jsou hodně nízké, ale jezdit pro máslo přes celé Brno jen proto, že je o korunu levnější a jinam zase pro mouku, která je levnější o padesát haléřů? Vyplatí se to vůbec? Ale všimli jste si někdy, jak důchodci nakupují? Minerálky místo sirupů, hovězí místo kuřecího masa, atd., atd. Mohla bych pokračovat donekonečna. Takhle nikdy neušetří.
Myslím, že mladší generace se vždycky bude na tu starší dívat jako na blázny. A každý si bude říkat“ „Já taková nikdy nebudu.“ Není to pravda. I naše vnoučata nás budou vidět stejně, jako my dnes vidíme naše babičky, jako staré, potrhlé a naprosto nemoderní. Zatímco my nebudeme naopak chápat jejich dobu, názory a chování.
Prostě je to tak. Každá generace žije v jiné době, v jiném světě, věkem sbírá zkušenosti a naopak ztrácí schopnosti se přizpůsobovat, a tak byl, je a bude vždy pohled mladých na starší shovívavý, částečně nechápavý a někdy i tudíž netolerantní.