Mažu, mažu..

Uplynulo dvacet dva dní od smazání mého blogu. Přemýšlela jsem o tomhle svém počinu hrozně dlouho, ale na závěr mého myšlenkového pochodu se dostavil neodbytný pocit smazat všechno, všecičko, co jsem za ten krásný rok o sobě vytáhla na světlo světa. Poslední dobou jsem totiž opravdu nevěděla, kdo přesně si čte můj "deník". Docela mne děsila představa, že tam přijde kdokoliv z mé třídy a přečte si trapné výlevy své spolužačky. Ale tohle nebyl jediný podnět ke zrušení blogu. Nějak jsem cítila, že virtuální svět je sice krásný, ale zdaleka ne tak naplňující, jako ten, co žijeme bez počítače. Došlo mi to docela pozdě, od vstupu do jiné dimenze. Každopádně teď mám opravdu trošku jiné starosti, takže mi vůbec nevadí, že už nemám blog, cítím se bez něj mnohem lehčí a teď se radši věnuji přípravě na přímačky...

Dnes jsem smazala asi třicet svých děl, těch, které se mi zdála úplně nejhorší. Možná, že třicet je málo a chtělo by to probrat ještě víc, ale přece jenom, kopírovat všechno, včetně komentářů, dá docela zabrat.

Mé výtvory jsem nesmazala proto, že bych se bála toho, kolik věcí si o mě tady lidé přečtou. Smazala jsem to, protože za některé bych se spíš měla stydět, než je tady, s hlavou vzhůru, zveřejňovat. Všem moc děkuju za to, že mě snad nikdy přehnaně nekritizujete, většinou mi dílka chválíte, a já z toho mám opravdu radost. Ale když jsem si něco zpětně přečetla, nejradši bych si nafackovala. Nejen, že jsou všude gramatické chyby, ale mně samotné význam a myšlenka uniká. A komu jinému by to mělo dávat smysl, když ne autorce?!

Doufám, že mě alespoň trošku pochopíte.

Mějte krásný zbytek Vánoc!