Opravdovost(?)

Nic kolem není skutečné. Sníh pomalu padá k zemi, ale i ten je jen přeludem. Zebe mě za krkem, ale nevěřím mu, že je doopravdy. Stromy se ohýbají v chladném prosincovém větru, ale kdo by jim sežral, že tu opravdu stojí, že nejsou jen výplodem něčí fantazie? Stejně tak polní cesta, po níž kráčím. Už nedoufám v opravdovost. Kolem mě lítá jedna lež za druhou, snažím se jim vyhýbat. Jako bych byla živý terč. A přitom neovlivním, zda dostanu jednou přímo do hlavy, nebo o mě druhá jen tak lehce zavadí na boku, či že mě jiná mine a proletí daleko ode mě. Proč si všichni alespoň na chvíli nemohou sundat ty masky, škrabošky z maškarád, co neustále nosí na obličejích, a my se tak mohli dozvědět o pravdivosti našich slov a činů?