Sebevražda

Proč mladí lidé v této době často končí své životy sebevraždou? Je samozřejmé, že s něčím nejsou spokojeni – se svým životem. Přijde jim, že je ten nejhorší, že už nemůžou dál, nezvládají svou situaci. Ale proč? Co se jim stalo? Nešťastná láska? Ke komu? K sobě, k přítelovi nebo přítelkyni? Ale určitě k životu.
Možná jen stačilo, aby je někdo vyslechl, pochopil a pomohl jim, třeba by stačilo jen to vyslechnutí, nenápadná, ale přitom účinná pomoc.
Co když nikoho takového neměli? Nebo se mu nechtěli svěřit? Možná by to dopadlo mnohem lépe. Vypovídat se, třeba i se slzami v očích, přátelské objetí, které dokáže léčit, chápavý pohled. Tak málo by stačilo a všechno by mohlo být jinak.
Ale nestane se, potom to dopadá dalším titulkem v novinách, další smutnou zprávou rodičům, jen dalšími slzami v očích pozůstalých, případně dalšími pokusy o další sebevraždu z nezvládnutí situace, možná i podařenými pokusy.
Spoustu smutku, spoustu utrpení, pro statistiky jen další člověk k zařazení. Ale nikdo si neuvědomí, jak bylo tomu člověku, který se zabil, nikdo ho nepochopí, nikdo nepomyslí na soucit s ním. Vyčítají mu to, nedokáží se s tím smířit, že ten bezstarostný člověk takto skončil, vždyť vypadal tak spokojeně, vyrovnaně a najednou už není, protože ve skutečnosti vůbec nebyl spokojený, trpěl a nikdo s ním nedokázal cítit. Možná se jen nikomu nechtěl vypovídat, necítil potřebu, byl rozhodnutý ukončit svůj život.
Proč si nikdo nevšiml jak trpí? Proč ho nikdo nedokázal pochopit? Stačí s tím člověkem mluvit. Když se s ním občas potkáte, pozdravíte se, těžko poznáte, jak moc je na tom špatně.
Třeba by tak moc chtěl někomu se svěřit, jen nemá odvahu, bojí se toho, že někdo odhalí, jak na tom skutečně je. Z čeho plyne ten strach? Z poznání? Z naší strany stačí udělat první krok, začít s ním rozebírat jeho pocity, možná o nich neumí mluvit, ale všemu se dá naučit.
Ale jak vlastně poznáte někoho, kdo takto trpí? Vždyť většina těchto lidí vypadá tak bezstarostně, vesele, nesmírně vyrovnaně, ale přitom pravda může být opakem. Každým večerem mohou přemýšlet o tom, jak svůj život plný utrpení ukončit, jak skončit tomu nesmírnému trápení a tak těžké přetvářce.
Ani si neuvědomují, že té přetvářky nemusí být. Bez ní by to bylo lehčí pro něj i pro okolí. Rozpoznalo by, že něco není v pořádku, poznalo by, že se trápí. A pokud by to bylo okolí, kterému na něm záleží, podalo by mu pomocnou ruku a dostalo ho z jeho svrabu.
Možná už je natolik odhodlaný, že by mu nepomohlo nic.
Rozhodne se svou pouť ukončit. Třeba se tam někde bude mít lépe a nebude se trápit. Bude jen šťastný. Ale kde skončí? Existuje nějaké nebe a peklo? Nebo se z něj stane někdo jiný? Převtělí se?
To už nikdo z nás neví, to každý poznáme, až skončíme tu svou pouť. Možná dobře, že nikdo neví, jak to vše je, třeba by chtěli všichni umřít, aby se dostali někam, kde je krásně, třeba to tak vážně je, ale mohou to být také výmysly. To nikdo neví.