Proti tichu nelze bojovat

Dnes jsem neměla dobrý den. Ve škole nic moc a pak doma to stálo taky za nic. Všichni měli jenom řeči na tohle, támhleto – když se jim něco nelíbí, tak to nekomentuju a udělám si to sama. Pak jsem jela za svojí polovičkou a těšila se na krásné odpoledne, třeba i chvíli sami dva. Samotná chvilka se nekonala, krásné odpoledne také ne. Jediné, co viselo ve vzduchu, byla hádka, či hluboká rozepře.
Jako by nestačilo, že mi přijde, že za poslední týden jsme se od sebe oddálili. To že jsme před pár dny měli druhé výročí, vůbec nic nemění. Nevím, co dělám špatně, tedy pokud dělám, ale když se mnou ani nemluví, jako třeba dnes, že za odpověď považuje odseknuté jedno dvě slova, úšklebek, či pokrčení ramen, jak mám potom vědět, co se stalo.
Došlo mu, že jsme spolu dva roky, nic perspektivního nás zřejmě nečeká, že je to vlastně jen to samé, a že nemáme dost společných zájmů? Nebo prostě mě má už dost a zabírám mu čas, ve kterém by se mohl učit a připravovat na zkoušky? Nebo mě už nemá rád? Nepřijdu mu atraktivní (to je asi už zoufalá blbost… dokonce jsem se začala mírně malovat a vonět, abych se líbila, v červenci jsem se nechala ostříhat, koupila si krásná trička, jen abych zachránila vztah).
Ať je to jakkoliv, je lepší vědět, na čem jsem než trpět tím, že mlčí. Tváří se jako bych mu křivdila a v duchu proklíná každou moji otázku, zda se něco děje. Jenže já už opravdu nevím, jak to mezi námi vlastně je. Během našeho sezení v čajovně jsem odcházela spěšně několikrát na toaletu, abych se mohla vybrečet v soukromí a ne před spoustou lidí. Udržet tu bolest v tichosti, tajnosti a vlastně se mi chce brečet zase teď. Jenže co mám dělat? Zítra nebo ještě dnes mě zase přepadne pocit, že jsem zase udělala z komára velblouda, že má jen zkouškový, že mu třeba i nebylo dobře (což tvrdil, že mu dobře je) a že jsem jenom strašně přecitlivělá nána, která vše vidí černě.
Už před Silvestrem jsem si bolestně uvědomila, že se v mé společnosti nesměje, tak jak se usmíval dřív. Dnes spíše mlčel a skoro utíkal přede mnou. Obejmout se nenechá, jen prostě sedí, či stojí a ať si ho obejmu, jestli chci, jemu to je asi jedno.
A to jsem si včera večer posteskla, že bych s ním chtěla být chvilku sama na nějakém hezkém místě, nebo si jen vyříkat, co se mezi námi děje. I kdyby to, co tady píšu a ulevuju svojí mysli od bolesti, bylo pravdivé, chci to vědět. NE čekat, že mi to jednou za pár měsíců poví, pokud vůbec a budeme-li spolu. Nechci říct, že chci radikální řešení, jako je třeba rozchod, to ne, ale jen chci to málo, promluvit si. Asi to je moc, když na otázky neodpovídá a tváří se všelijak. Nebudu tvrdit, že jsem dnes byla lepší, ale zkuste si zachovat vlídnou usměvavou tvář, když vám je do breku a máte "nachlazenou mysl i srdce", to se potom tvářím jako babouk a začínám být vzteklá.
Když se mi něco nelíbí, tak mlčím, samo to odezní, ale když už mlčím dlouho, tak to někdy bouchnout musí. Doma nesmím mít žádnou kritiku k ničemu, a když už jedu tam, kde doufám, že se mi trošku uleví, je to skoro to samé jen s tím rozdílem, že je mi jasně dáváno najevo, že jsem nežádoucí, co říkám nikdo neposlouchá a o mé objetí, či políbení nikdo nestojí. To je už celkem na mě moc. Když nedostanu zápočet z podnikové ekonomiky, tak budiž, že třeba neudělám matiku nebo mě vyrazí rovnou ze školy, tak je mi to fuk, půjdu pracovat, ale budu vědět, na čem jsem. Třeba bych pak i mohla odejít z domu, je mi jedno kam, ale prostě pryč. Ale to jsem odběhla od toho, o čem píšu. Chtěla jsem jen říct, že dlouhodobě nahromaďěná zloba a vztek ze všech sfér musí někdy ven a to potom stojí za to.
Ale už končím, nemá cenu se rozepisovat v něčem, co nezasvěcený nepochopí a ten co ví, neporadí a nerozmotá nastalou situaci. Nebo ano?