Přílišná sebelítost

Sedím u PC a cítím, jak mne zalévá smutek. Rozhodla jsem se, že se zkusím z toho vypsat. Jenom nevím, jestli to není trapné, psát o sobě, doufám, že si nikdo nepomyslí, že chci upoutat pozornost, ale je mi opravdu smutno.
Cítím prázdnotu nebo nevím, zda je to prázdnota, cítím něco, co nedokážu popsat.
Nemám na nic náladu, doslova mě přešla, ale to trvá už déle. Nic neprožívám, cítím jakousi apatii ke všemu, úplná lhostejnost.
Snad jenom jedna věc mě bolí. Každým dnem tu čekám, čekám na jednu osobu, i když vím, že nepřijde. Aspoň v tohle doufám, doufala jsem, kdo ví. Stejně na tom už nezáleží, je to jedno. Ale opravdu mě to bolí, otvírám icq, otvírám mail, nikde nic, žádná zpráva.
Co asi teď dělá? Kde je? Jak se má? Jak jí je? Tolik otázek, ale ani jedna odpověď.
Nikoho nezajímá, jak se cítím, vlastně ani nechci, aby se o to někdo zajímal, je mi to jedno. Když vám odpovím, že mi je dobře, neptejte se mě pořád, jestli mi je opravdu dobře, stejně vždy dostanete stejné odpovědi, jako byste to neznali. Pořád to samé dokola.
Možná mi dochází síly, možná už dávno došly, ani toto nedokážu posoudit, třeba jich je stále dost a jen si to namlouvám, nevím.
Nevím, co mám dělat, je mi to stejně jedno. Ani nevím, co je to nuda, nenudím se, všechno mi je ukradené. V hlavě se mi neustále opakuje jediná myšlenka – kéž by dnes přišla, aspoň na chvíli, abych cítila její podporu, abych se dozvěděla, jak se skutečně má, jak jí je.
Co se to děje? Vždyť já se nedokážu ani na nic soustředit, teď tady něco píši, ale vlastně ani nevím o čem, ani nevím, jak to pojmenuji. A není to vlastně jedno? Každý se někdy nedokáže soustředit, tak co plaším, jsem trapná, já vím. Ale je mi to jedno, na všechno už kašlu, stejně nic necítím, nic neprožívám. Jediná věc, kterou dokážu pocítit je bolest, ale to přece stačí, i bolest je k životu nezbytná, kdyby jí nebylo, umřelo by tolik lidí na své nemoci, protože by ji nepocítili, takže jsem na tom vlastně dobře, nevím, proč si tady stěžuji.
Ach ta sebelítost, proč se tak lituji? I ona si toho určitě všimla, musel si toho všimnout každý, proč mi nic neřeknou? Proč mi prostě na rovinu neřeknou, že se moc lituji? Možná to je důvod, nechce se mnou mluvit, štve ji to, já se jí nedivím.
Omlouvám se všem, kterým jsem kdy ublížila, omlouvám se těm, které jsem třeba i urazila. Já vím, že asi o moji omluvu nestojíte, ale co, už to je venku, už jsem to vyřkla.
Musím se prostě přestat litovat, jak toho docílit? Asi se na všechno vykašlat, stejně nic nemá smysl. I ty hlasy na mě volají – dost. Promlouvají ke mně takovým jízlivým, až strašidelným hlasem, někdy se jich zaleknu, ale co, oni na mě třeba přestanou mluvit.
Radši končím, vím, že si říkáte, že se opravdu hodně moc lituji, ale já si nemohla pomoci, musela jsem se nějak vypsat, nedalo mi to prostě.
Strávili jste 2-5 minut snad tím nejnudnějším čtením ve vašem životě, abyste se dozvěděli, že takovej kokot jako já se lituje.
Klidně mi pište komentáře, klidně kritizujte, myslím, že dnes mi je všechno jedno, nejen dnes, jenom předtím se mi nechtělo to vypisovat. Takže – kritizujte, kritizujte, kritizujte, jednou, až budu schopná normálně uvažovat, budu nad tím přemýšlet, ale to nepřijde tak brzo.