Člověk, který mě nejvíce ovlivnil

Nepíšu o matce ani o otci, kteří mě sice naučili základní fyziologické potřeby, co každý člověk musí umět, ale o člověku, kterého už chvíli znám a moc si ho vážím.
Udělal pro mě už hodně tím, že mě našel a vzal ven z domu, kde jsem byla zavřená přinejmenším tři roky bez venkovního kontaktu.
Mohla jsem se podívat, jak to chodí mezi kamarády a přáteli už skoro v dospělosti. Ukázal mi klady i zápory všeho druhu a jak si mají lidé stát za svými názory i v nejhorších chvílích. A nejen za názory, ale stát po boku toho, kdo je cennější, než cizí kolemjdoucí, který by si nás ve většině případů ani nevšiml.
Když už ten svět vypadal, že bude mít na světě pár šťastných lidí, přátelé a kamarádi se pomalu začali tratit a měnit. Kdo ví proč?! Třeba povýšenost nad ostatními, kvůli větší všeznalosti a nechtěli se s hlupáky zahazovat, nebo taky třeba závist.
Měnili se v uštěpačné urážeče. Dokázali ponižovat a urážet mezi kamarády a pak se ztratili z našich životů úplně, jen někdy pouhé vzpomínky zůstaly.
Je zajímavé, jak přátelé a kamarádi tvoří krásný a krásnější svět plný štěstí radosti a smíchu a naopak tvoří jej nesnesitelný, tak prázdný a chladný jako lednová noc.
Uvědomili jsme si, že už skoro nikoho nemáme, jen pár věrných lidí, co zůstávají… Snad napořád, a my dva.
Nezradila bych ho, už jen proto, jak mi ukázal svět ve všech barvách, ne jen růžová a černá, ale nejen to, ukázal mi i neobjevený osmý div světa, který jsem nikdy nepoznala… Tak věrný, hodný a chrabrý… Je to láska.

Bez něj by ten svět už neměl cenu.