Zakletá

Je zima, všude kolem tma. Záře úplňku se odráží od sněhových krystalků na zemi.
Stojím nahá u lesa a s duší plnou zármutku sleduji pohyby mračen, jež se honí po půlnoční obloze.
Chlad kolem mě se vlní jak víla beznaděje, jenž nepoznala radost a teplo letního slunce, jen zimní měsíční chlad.
Víla chladu se kolem mě ovinula tak těsně, jako had. Cítím, jak mi mrzne krev v srdci a mění se v led, jenž nikdy nerozmrzne.
Už přestávám cítit lásku, docela mě pohlcuje mlha, jež mě zahalila.
Slyším lehké zvonění jehličí, je to jak melodie k poslednímu tanci. Melodie mě sama rozhýbala, mé zmrzlé nahé tělo... A tančím... Než měsíc zapadne.
Měla jsem šanci žít jako člověk, ale já ji promarnila. Teď zakletá do zimního vánku bez citů a tepla tančím, každý úplněk v zimě, než mě ten pravý osvobodí.