V čem vidím smysl svého života

Kdo může popravdě odhalit smysl svého života? Jste to vy, já nebo snad Honza Šramota?
Snad je smyslem života práce a s tím také spojené peníze. Nevadí, že většinu dne budu v práci, ale budu mít luxusní dům, nádherné auto, a budu si prostě moct koupit co chci. Co když v tom domě budu sám? Bude mě mít někdo rád? Dají se za peníze koupit i spolubydlící nebo snad rodina? Pořídit lásku za peníze? Hm, to asi nejde. Sám bych se asi utrápil. Tohle asi nebude ono. Tak co je smyslem mého života?
Budu se jen flákat? Nebudu se o nic starat, o nic se zajímat, budu se jen válet a modlit se, že mi stát pomůže. Když se dívám na ulici, tak spousta lidí dostává sociální dávky, popíjí si krabicové víno a je jim dobře. Opravdu jim je dobře? Šlo by to i mně? Co kdybych jednou ty sociální dávky nedostal? Jak bych bez nich přežil? Stačí vůbec takové dávky na nájem? Smyslem mého života by se pak asi stal boj o přežití. Ach jo. Flákání asi není nic pro mě.
A co pomáhat ostatním? To není zase tak špatné. Konal bych dobré skutky a pak bych se dostal do nebe. Konání dobrých skutků mě dělá šťastným. To bude smysl mého života. Jak budu ale pomáhat ostatním? Dávat jim peníze? Budu chodit po ulici a ptát se lidí, jestli nepotřebují pomoc? Budu snad pracovat zadarmo? Kde vezmu pro sebe a pro ty ostatní peníze? Za „ Pán Bůh zaplať “ se nenajím. A co takhle mít více smyslů života? Pomáhat a třeba vydělávat peníze. Šlo by to?
Mohl bych zkusit svět třeba jen poznávat. Cestovat, poznávat nové lidi, nová města, nová zaměstnání. Nebudu se vázat, nebudu mít problémy co mají běžní lidé. Veškerým problémům uteču a budu žít tam, kde se mi zrovna líbí. Neomrzí mě to? Co když se budu chtít usadit? Co když onemocním? Kdo se o mě postará? Já snad smysl mého života nenajdu.
Mohl bych životem projít jen tak. Projdu stejně jako všichni ostatní. Stejně jako můj děda, babička, taťka, mamka, atd. Měli oni nějaký hlavní smysl života? Třeba se jen řídili radami ostatních. Není ten život takový stereotypní? Není to taková gender role? Stejně jako se dá říct, že je určené, jak se mají chovat kluci a jak zase holky, tak může být určen způsob žití. Ne. Narodím se a rodiče se o mne budou starat. Vystuduji základní školu a pokusím se dostat na střední školu. Když se dostanu, snažím se ji dodělat a pak případně jít na výšku.
Po vystudování výšky si hledám vysněnou práci, dům, manželku a snažím se založit svou vysněnou rodinu - děti a vychovat je. Potom stárnu, stárnu a stávám se důchodcem, ustavičně si stěžuji a neustále si promítám svůj život.
Poté jen přemýšlím: „Co jsem mohl udělat lépe? Proč jsem to tak neudělal? Budou na mne lidé vzpomínat?
Vykonal jsem dosti dobra, abych se dostal do nebe a prožil nádherný posmrtný život ?“
„Jaký je vlastně smysl mého života?“