Dítěti, kterým stále jsem

Člověk přece nemůže trvale žít z ledniček, politiky, financí a křížovek.
Člověk to prostě nemůže.
Člověk přece nemůže žít bez básní, bez barev, bez lásky.

Antoine de Saint – Exupéry

Dnes jsem měla v plánu usnout velmi, velmi brzy a ráno posnídat šťastná, ačkoliv bude půl páté. A i když bych před pár dny dala za spánek cokoli, zrovna teď se mi usínat nechce. A tak bloumám po pokojích a nahlížím do mých dávných tajných skrýší a nestačím žasnout. V jedné zapadlé krabičce jsou ukryty všechny mé prstýnky, které jsem jako malá slečna nosila. Pravda, žádný už nepadne, jako padl mnohokrát a jistá si můžu být i tím, že se tak už nikdy nestane:o) jsou snad k ničemu, ale já bych je nikdy, nikdy, nikdy nevyhodila. Nezapomenu, jak se jejich kamínky leskly ve světle a já se všem chlubila, že nosím démanty. Všechny si je stále pamatuji, mé poklady z dětství, které se mnou nezestárly. Stejně jako panenky a jejich nekonečné garderoby, neuměle šité dětskou rukou, místy se párající, ale mající svůj jemný půvab. Spoustu obrázků ze žvýkaček, sponeček, dopisů psaných neforemným rukopisem obohaceným úsměvnými hrubkami a razítky Dětské pošty. Jako malá jsem snad sbírala úplně všechno. Mé sbírky rovněž obsahují dřívka z nanuků, kamínky i kameny, odznaky různých tvarů a dokonce i hodností:o) Mé první vystřelené patrony z vojenské přehlídky, mé první leporelo a stovky obrázků, které pro mě nejspíš neměly své linie a hranice. Všechno toto bohatství vonící zmrzlinou a vanilkovým pudinkem uzavřelo vrátka za mým příliš dokonalým světem. Dlouho jsem si hrála s panenkami, vymýšlela všelijaké lumpárny a odírala si kolena ostošest a přesto si nepamatuji, kdy jsem se tohoto báječného voňavého světa dokázala vzdát. Úplně jsem nejspíš ještě nevyrostla. Alespoň si toužebně přeji, aby to byla pravda. Mnohokrát sním takové ty hloupounké dětské sny, opakuji tajná zaříkadla, aby se zázraky děly a panečku ony se opravdu někdy dějí a já jen stojím zkoprnělá, s němým úžasem v očích a pro sebe se usmívám. Ve tmě se neustále lekám prapodivných zvuků a uchyluji se k dávným fíglům, které vždycky zabraly. Na toaletu večer prosvištím nepopsatelnou rychlostí a přitom všude porožžíhám, bubáci se bojí světla:o) Pak se do peřiny zachumlám až pod bradu a teprve tehdy mám pocit neskonalého bezpečí. Tak a teď si bubáci přijďte:o) Na talíři si vždy nechávám to nejlepší nakonec, držím pěsti pro štěstí. Sním s otevřenýma očima a rozzáří mě každá hloupůstka, věřím, že všechny maminky jsou hodné, tak jako ta moje. Když uvidím vodárnu, vždy si vzpomenu na uvězněné princezny. Nešlapu na hranaté kanály a když uvidím vysoko na obloze tryskáč, je to ihned vážný důvod si něco přát. Na poutích ze všeho nejdřív vyhledávám stánek se zmrzlinou, takovou tou točitou, která mnohdy vydá za deset kopečků. Všechno vidím příliš jednoduše, všechno má cíl. Neustále mě dojímají pohádky. Naposledy jsem zhlédla Hledá se Nemo. Kino bylo plné dětí a taky mě a když statečná rybka konečně objevila svého nezdárného synka, já plakala štěstím. Bylo mi neskutečně trapně. Mnohé děti nesly onu událost mnohem statečněji. Naštěstí jsou děti chápavé a tak jim to připadalo naprosto samozřejmé. Pamatuji si jak jsem jako malá plakala u kreslené pohádky se šťastným koncem a tatínek se s úsměvem ptal, proč pláču a já nedokázala unést ten silný pocit dojetí. Také jsem se nezbavila strachu z injekcí, naštěstí už u nich nenatahuji:o) Často trhám takové ty bílé pukavé kuličky, zvané Pukavky, závidím dětem, které si hrají na schovku a slepou bábu. Občas si čtu pohádky, kupuji si lízátka a šíleně se bráním tomu, abych zestárla. A tak si urputně udržuji každou cestičku, která voní zmrzlinou a vanilkovým pudinkem. Zatím se nemusím příliš snažit, ale šíleně se bojím dne, kdy z oněch cest sestoupím a marně budu hledat správný směr. Kdy mi bude vadit křik malých dětí, běhajících po sídlišti. Bezstarostných dětí, mezi které snad pořád patřím. A jsem na to neskonale pyšná. A slavnostně si slibuji, teď a tady, že nezapšknu a nikdy se nezapomenu podívat na nebe, zda neletí nějaký ten tryskáč. Tak a teď je mi dobře, zachumlám se pod deku, aby na mě bubáci nemohli a budu snít se zavřenýma očima.