Maddox, Zahara, Pax Tien aj.

Jména asi nejznámějších sirotků ze zemí třetího světa. Děti paní Štěstěny, jejichž rodiči se stali Angelina Jolie a Brad Pitt - nejsledovanější pár světa. Vybředli z bahna chudoby, hladu, rodných zemí, kde je dětská úmrtnost alarmující. Vyvázli ze spárů smrti.
Mívala jsem sklon pochybovat o čestných úmyslech především „sexbomby“ Joliové. Těžko zpovzdáli odhadnout, zda sleduje své zájmy, hraje si na krásnou spasitelku světa nebo prostě neví, co s penězi. Po zhlednutí dokumentu Olgy Sommerové „Medela“, odvysílaného 15.11 na ČT 2, jsem změnila názor. Nezáleží na příjmení nebo zdání, záleží jen na tom, kolik lidí je dnes ochotno proměnit bezděčné jiskry v očích dětí v jiskry lidí, kteří mají cíl. Co na tom, že herecké výkony Joliové vyvolávají u světových kritiků úsměšky, co na tom, že Pitt opustil svou manželku kvůli jiné! Zaslouží si obdiv bez výjimky všichni, kdo podobný krok učiní.
Přestože byl v dokumentu Medela asi nejdojímavější a pro organizátory psychicky nejnáročnější projekt z Kambodži, nelze jej rozpitvávat. Nač se plytkými slovy pokoušet vyjádřit výraz dětí, nakažených virem HIV/AIDS? A tak raději volím utěšenější téma, kde nejde o život, kde děti mají naději ne na přežívání, ale na získání ambicí.
Redaktoři České televize se tedy mimo jiné zaměřili na činnost nadačního fondu Inka, jehož záměrem je podporovat talentované indiánské děti v horách Peru při vzdělání, přispívat k rozvoji peruánského venkova a podporovat indiánskou identitu v uchovávání tradic, kultury a náboženství. Nadace funguje od roku 2002 a díky sponzorům mohla poskytnout prospěchové stipendium již pro 700 dětí Kečuánů, potomků Inků. Mimo jiné14 mladých indiánů navštěvuje vysokou školu, což by bez pomoci české organizace nebylo vůbec možné.
Těžko popisovat nepopsatelné, avšak vděk a láska, čišící Peruáncům z očí, by měly být dostatečnou odměnou pro dobrovolníky, vynakládající sílu na zkvalitnění jejich života. Nepochybně tomu tak je.
Barevný vír dětských šatiček a radostného pokřikování - svištící vítr ve vysokých polohách tajemných And a podivná táhnoucí se ozvěna věků – radost na vrásčitých tvářích kmetů vesnice a vřelost. Vřelost, jakou jsem neviděla nikde jinde… Snad jen cizinci vyvstanou při pohledu na hejno krásných tmavých tvářiček slzy. Poloprázdné či snad poloplné žaludky nebrání Peruáncům žít s otevřenýma očima, děkovat duchům hor za sebemenší dar v podobě dobrého počasí, lepší úrody a také zdraví. Umí se radovat. Snít. Vlastnost u upachtěného Evropana s přecpaným břichem a problémy, které vlastně nejsou ani tak problémy jako malichernostmi, převzácná. Jakoby nám nestačilo, že se plastovými okny hrnou paprsky sytě žlutého slunce, že lednice přetéká jídlem a že nejbližší nemocnice je až směšně blízko v poměru se vzdálenostmi v zapadlých peruánských vesnicích. Zvláštní.
Přesto nechci porovnávat. Nelze někoho moralizovat jen proto, že je bohatší a náhoda mu dopřála lepší podmínky. Jen bychom se měli častěji zastavit a uspořádat si, co je a není v životě důležité. Hledat víc než je na první pohled zřetelné, stavět se k životu citelněji, vnímavěji. Tak jako třeba Kečuové.
Nakonec mi nezbývá než odkázat každého, kdo nenalézá význam mých slov, na dokument Medela, jelikož sebecitlivější souvětí nevyjádří podstatu projektu Inka, nasazení jejich členů a neobsáhnou atmosféru zapomenuté komunity, které pomáhá pár lidí z České republiky.
A tak díky všem lidem,ať už Bradům, Angelinám nebo komukoli jinému, kdo se snaží předat kousek své lásky a opory dětem, jimž se těchto základních potřeb nedostává.