Za dveřmi dětského pokoje.

Zneužívání, to je zase téma na přemýšlení. Přitom jenom ta představa každého z nás děsí, každý se jí obává, skoro jako ta nejhorší noční můra. Každý máme noční můry, ale toto je bohužel tvrdá realita.
Každý den se toto odehrává někde v domě, možná právě ve vašem pokoji, nebo u vašich sousedů. Odehrávalo se to, odehrává a pořád se to odehrávat bude, je to jako nezastavitelný vlak. Těžko se z něj vyskakuje, jste v něm vlastně jako nevinná oběť, která musí snášet všechnu tu bolest, v duchu se vám neustále honí myšlenky jako – kdy už konečně tenhle vlak zastaví, kdy už mu konečně dojde to štěstí nezastavitelnosti, kdy už bude nějaké zátarasa, která by ho dokázala zastavit, kdy už to proboha skončí? A konec se neblíží, konec snad není. Jenom ta bolest, ta nesnesitelná bolest vás zaplavuje.
Ale jak jste se vlastně do toho vlaku dostali? Nevíte? Ještě když stál, někdo vás do něj tajně a mlčky zatáhl, dal vám nůž na krk a vy musíte mlčet a nesmíte vystoupit, nezbývá vám, než doufat, že je někde konec, že se stane něco, co nikdo nečekal, že ten vlak bude mít nehodu.
Kdo vlastně ten vlak řídí? Nejspíše ten, kdo tu nevinnou oběť do něj zatáhl. Ale pozor, role se můžou otočit, chvíli, při chvilce nepozornosti by mohla řídit i oběť, ale nemá na to takovou odvahu, bojí se nože, který má na krku. Co když ho bude řídit špatně? Tak to bude všechno ještě horší.
Možná, kdyby si uvědomila, že ona má v určitých chvílích trochu navrch a využila toho, vlak by se zastavil, bez nějakých velkých obtíží. Viník by byl potrestán, ale ta nesmírná bolest oběti, tak strašně ji ovlivňuje v celém životě, je tak strašná, ani dlouhodobá psychoterapie nemusí zabrat.
Bohužel, násilník si neuvědomil, že ona oběť z toho bude mít „památku“ na celý život, bude velice těžké se s tím naučit žít. Možná se jí nepovede navázat nějaký partnerský vztah. Ono není čemu se divit. Spíš se bylo čemu divit, kdyby se to šťastně podařilo, plnohodnotný život. To se ale povede asi jenom málokdy, nikdy to nebude jako u člověka, kterému se nic tak traumatického nepřihodilo.
V hodně případech to dopadá tak, že si začnete ubližovat. Prostě se nedokážete s něčím takovým smířit. Nesnášíte svoje vlastní tělo, nenávidíte ho, nesnášíte jakýkoliv dotek, ať vlastní anebo okolní. Chcete zničit sám sebe. Možná jste si začali ubližovat ještě v době, kdy to všechno probíhalo, ano, to je celkem pochopitelné. Chcete své tělo natolik zošklivit, aby to násilníka odpudilo. Ale na něj to nějak neplatí, on jde po své úchylné touze.
Je to ubožák, nic jiného, ten největší sajrajt na tomhle světě. Jak něco takového může svést? Má snad nějaké komplexy? Pokud ano, to ho stejně neopravňuje dělat tyhle nechutnosti. Jestli si myslí, že je pánem všeho, prosím, ať si to myslí, ale to stále není jeho omluva. Na něj totiž není žádná omluva, nic není přijatelného.
Do vězení s ním, na pěkně dlouho, třeba do smrti, aby měl spoustu času na to, aby o tom přemýšlel, jakou chybu udělal, sice ho to neomluví, ale měl by si uvědomit, co způsobil, měl by trpět, měla by se v něm probudit lítost, nebo ne lítost, ale přímo nenávist k sobě. Celý život by ho měli provádět noční můry za něco tak odporného. Ty nejhorší noční můry. Ale co může být noční můrou pro takovou zrůdu? No ano, on sám, jedině on sám může být sobě noční můrou. Jen ať se sebe bojí, jen ať se kouká na tu zrůdu každou noc, pokaždé když zavře oči. Jen ať se mu vybaví ty ohavnosti, které dělal, ale takovým způsobem, aby toho neskutečně litoval, tak neskutečně, že by si sáhnul až na dno, ale ne aby spáchal sebevraždu. To by byl zatracený srab, kdyby neunesl tíhu svých činů.
Ano, s chutí bych si vychutnávala pohled na něj, vysmívala bych se mu do očí, aby viděl, jaká je nula, nic, jenom neskutečná zrůda, která není hodna normálního života, protože on sám zkazil život několika lidem, ano, říkám několika, protože potom pro rodinu oběti to musí být strašný šok, když se to dozví, určitě je také provázejí všelijaké noční můry, jak je možné, že si toho nevšimli dříve, co zavinilo jejich slepotu? Ale oni jsou téměř nevinní, nemohli nic tušit, možná kdyby otevřeli oči a někdy si všimli, co se děje v dětském pokoji za zavřenými dveřmi.
Ale bohužel, teď už je pozdě na tyto výčitky, teď už nikdo neudělá nic se zraněnou duší toho dítěte, nyní už třeba dospělé ženy nebo muže.
Vždyť oni také toužili po bezstarostném dětství, oni také toužili po normálním životě v dospělosti, celý život netouží po ničem jiným, než aby to všechno utrpení skončilo. Jejich srdce jsou navždy poznamenaná tímto smutným osudem.
Zahleďte se jim do očí, uvidíte tak neskutečnou bolest, bolest, na kterou nenarazíte jen tak v nějakých očích. Takto smutné oči si neumíte ani představit.
Přitom oni si zasloužili stejný život, jako jiné, nezneužívané děti. Oni si tak přáli takto žít. Snili o tom celé dětství, to, které jim někdo zneuctil. Teď mají jenom bolestivé vzpomínky, každá zmínka o minulosti je nesmírně bodne do jejich dušičky.
Kolikrát určitě pomýšleli nad sebevraždou, proč ji tedy neudělali? Možná je držela při životě hrozba přiloženého nože – musím být hodné. Ale je docela možné, že při životě je právě držela představa o tom šťastném dětství, představovali si, jak to všechno mohlo být, kdyby se jim neděly ty ohavnosti.
Vždyť nedostali ani malinkatou šanci, aby žili šťastně. Nikdo jim tu šanci nedal. Teď, až teď mají tu šanci, ale už je pozdě, už jsou poznamenáni. Toto znamení zůstane navždy tak bolavé.