Tik tak....tik tak.....a pořád dokola.........Tik tak..........do zbláznění Tik tak

Vystoupat pár schodů. Otevřít několikery dveře, spořádaně se nasoukat do malé chodbičky, nasadit spokojené masky a hurá dovnitř...
V místnosti je ticho, ticho, které rozráží hlasitý tikot budíku. Na posteli torzo, torzo člověka, ze kterého se postupem času stává troska. Jeho plachý vyděšený výraz se náhle rozzáří. Vypadá to trochu vtipně... Rozcuchané šedivé vlasy, vykulené oči, pod kterými jsou velké šedé kruhy a seschlá povadlá postava. Sedáme si na všechna volná místa, která nam jsou nabídnuta třesoucí se rukou. Musíme poupravit masky, přece se nic neděje... Sakra, padá mi maska, co s tím... Odevzdáváme dary, asi tak, jako kdysi tři králové Ježíškovi... Shodou okolností jsme taky tři. Moje maska už spadla, nemá cenu ji hledat pod stolem... Nechám ji tam. Ticho, zase to ticho a do něj se nese tik tak tik tak tik tak a pořád dokola... Nevím proč, ale najednou si vzpomínám na všechny ty přiběhy, ve kterých lidem hořela svíce na znamení života... Tady ovšem tiká budík. Tik tak tik tak tik tak. Snažím se na chvíli vcítit do role toho starého muže. Manželka mu odešla, známá taky, zbyla mu spousta vzpomínek, které bolí i ty, které potěší. Celé dny je jen sám se sebou a jeho myšlenkami, které občas mrazí. Třeba jako ta s puškou... Nebo ta s léky a pitím... Možná je to v tom budíku, co ho posunout o pár hodin nazpět, nebo o pár let??? Možná ... Možná by to nebylo k užitku. Člověk smířený s osudem asi nemá potřebu se mu obracet, takový člověk by mu chtěl jít naproti - možná... Loučíme se, venku padají další masky. Nesnáším je... V hlavě mi zní jen to ponuré tik tak tik tak tik tak tik tak tik tak tik tak tik tak tik tak tik tak tik tak tik tak tik tak tik tak, pořád dokola do zbláznění.